Knižní nakladatelství Carpe Diem

Oldřich Kaiser & Dáša Vokatá / Perly sviním

více videí

Recenze knihy Takový Žalman (truvér naděje)

2007-08-06
Výlet do Žalmanovy duše
Po více než deseti letech byla vydána revitalizovaná verze knihy Takový Žalman (truvér naděje), napsaná publicistou Michalem Huvarem. Jde o ucelenou a doposud jedinou folkovou monografii písničkáře Pavla Žalmana Lohonky, která shrnuje životní a umělecké osudy známého folkového zpěváka. Vývoj Žalmanovy tvorby sleduje společně s autorem knihy i na třicet osobností, které svými komentáři zpestřují a dokreslují vývoj folkového hnutí a atmosféru z šedesátých let dvacátého století až do roku 1996. Obzvlášť skvěle se autorovi podařilo zachytit dění v kapele Minnesengři a vystihnout, jakou roli tam Žalman zastával. Michal Huvar nám ve své knize také zprůhledňuje vztahy a rivalitu mezi zpěváky, ambice každého z nich i věrná kamarádství. Kniha obsahuje také výběr z dosud neznámé písničkářovy tvorby - básničky, pohádky, ale i diskografii, bibliografii a faktografické údaje. Výborné je autorovo srovnávání časového posunu ve vývoji folku ve světě a u nás, jež Huvar v důležitých bodech doplňuje věcnými poznámkami. Žalman, stejně jako jeho známí a kamarádi, se v komentářích nebrání ani negativní kritice, popisují i skryté aspekty nejisté existence folkového písničkáře a zamýšlí se nad důležitými mezníky ve zpěvákově tvorbě. V knize najdeme vzácné fotografie z Žalmanova života, od dětství až do roku 1996. Kniha je sepsána velmi pečlivě, až puntičkářsky a čtenáře hned od počátku vtáhne do děje, jako by sám autor zamýšlel umožnit nám být na chvíli také folkovým zpěvákem - se všemi radostmi i starostmi, které patří k životu. Lucie Košťálová, Kult.cz 31. 7. 2007

Z archivu 2

2007-07-30
Křest knihy Nevěsty z Moravy a v knize zařazeného CD Druhý pramen duhy a DVD Krajina révového listu v brněnském kině Art (duben 2005). Zleva Damien Riba, autor hudby, Michal Huvar, režisér a producent filmu, Kristýna Horáková, herecká představitelka dívky, a Ladislav Lakomý, který namluvil komentář.

Z archivu

2007-07-16
Pavel Lohonka a Pavel Čech při křtu knihy Hastrmánek Žouželka v brněnském knihkupectví Academia (2002). Foto: Michal Huvar

Až nyní objevená recenze Kostrhunovy knihy Nevěsty z Moravy (též Box set Krajina révového listu)

2007-05-30
V roce 2005 uvěřejnily Literární noviny recenzi předsedkyně Obce spisovatelů Evy Kantůrkové na knihu Jana Kostrhuna Nevěsty z Moravy. Noviny nás neinformovaly, tak bohužel ušla naší pozornosti. Té by ovšem neměla ujít jmenovaná kniha či chcete-li BOX SET Krajina révového listu, jehož je taky součástí. Zde ta opožděně nalezená recenze tedy je: Eva Kantůrková Kdybych byl... Kostrhunova kniha Nevěsty z Moravy přitáhne čtenáře jakoby kouzlem. Noviny někdy mimoděk odhalí, v jakém úžasném rozpětí energií, pocitů, nesmyslnosti, událostiček a událostí, poznatků z informací i dezinformací žijeme. Tak například vedle celostránkových komentářů o rozpadu a nutnosti reforem Evropské unie objevíte zprávičku o událostičce sice nicotné, ale pro náš čas symptomatické: Berlusconiho odsátý tuk se změnil v kostku mýdla, která se v Basileji dá koupit za půl milionu českých korun. O pár dní vedle zpráv o čemkoli světovém, například o návštěvě paní Riceové v Bagdádu, noviny též sdělily, že při dostihu v Ascotu musela sázková kancelář zrušit sázky na barvu královnina kloboučku, protože ji někdo předem prozradil. Nepatrně zajímavější byla zpráva o tom, jak jediná krysa, když hladově přehryzala komunikační kabel, paralyzovala na Novém Zélandu mobilní i pevné telefonní linky a připojení na internet, takže několik hodin nefungovala burza, banky a zkolaboval celý finanční trh. Umíme rozlišovat mezi významným a nicotným, a já se ani oněm nicotnůstkám nevysmívám, ty i ony jsou v celé své šíři znaky našeho času. A pak najednou narazíte na knihu, které je toto ať historicky významné, ať nicotné lidské hemžení naprosto lhostejné a ocitnete se v jiných životních souřadnicích. Je to o to působivější, že současný trend literární tvorby má blíže právě k onomu hemžení než k dějům jiného, řekněme hlubšího původu. Kniha se jmenuje NEVĚSTY Z MORAVY, napsal ji Jan Kostrhun a vydalo ji nakladatelství Carpe Diem v Brumovicích v edici knih, „které zůstaly desetiletí nevydány“. Vlastní text knihy nemá ani celých sto stran, doprovází jej nádherná fotografická příloha a cédéčko namluvené Ladislavem Lakomým a DVD s poetickým dokumentem o „kousku země kolem hory Pálavy“. Pokusím se popsat, proč je to kniha vzácná. Kostrhun se vyznává z lásky k Podluží, krajině révového listu, Pálavě, hoře Venušině, k hodům a k vinobraní, ke krásným dívkám v krojích, k moravským písničkám, k Dyji, která se líně courá dubovými lesy, k místu, které Všemohoucí třetího dne stvoření zalíbeně pohladil, protože se Mu nejvěrněji podobalo. To vše je dojemné a působivé, ale nepostihuje to poetickou originalitu textu. Kostrhunův jazyk je barevný, nápaditý, neotřelý, je hutný a přesvědčivý, ale ani v jazyce ona působivost není, jazyk je pouhým jejím prostředníkem. Čtenář je do textu vtažen jakoby kouzlem a literáta zajímá, jak toho efektu Jan Kostrhun dosahuje. Během skladby, tvořené samostatnými kapitolkami, epickými i ve volných verších, Kostrhun podle dramatického pravidla tří na zlomových místech textu zopakuje: kdybych byl... Kdybych byl skálou, stromem, řekou. Otřelý nápad proměny vidění, řekli byste, známý od lidových písniček po profesionální poesii. Kdybych byla ptáčkem, tím malým zpěváčkem. Anebo o patro výš, kdybych byl pastevcem koní... Je tu však jeden rozdíl. Dívka v písni ani Šrámek ve slavné básni na jediné mžiknutí slovem nevystupují ze svých subjektů. Dívka se dívá, jak jí chlapec píše dopis červeným inkoustem, a Šrámek si přivolává skutečné pastevce koní, které, tak jako jej, u nočních ohňů přepadl veliký žel. Převtělení slouží pouze jako sebevyjádření. Jan Kostrhun postupuje právě opačně. Hledal jsem a zdálo se mi, že jsem starou Dyjí. Mazlil jsem se s rybami, skákal jsem přes jezy, dívky jsem zdobil husí kůží, dával jsem se vrbám, opily se do zelena... Znavení poutníci se mnou omývali, chladili rozpálená čela, z horkých víček jsem jim smýval prach letních cest. Vysokému nebi jsem zrcadlil neuvěřitelnou podobu jeho sestry... Nechci být řekou. Kdybych byl řekou, bál bych se. Jásejte, ekologové! Proměna autora v zem, již popisuje, je dokonalá, způsobem vidění Kostrhun skutečně jakoby kouzlem vyjádřil jednolitost člověka, rostlin, skal, ryb, ptáků, vzduchu, vod a vůbec všeho, co spolu s námi tvoří tento svět. A ozvláštnění spočívá v tom, že ono splývání všeho přírodního, historického a lidského se odehrává v Podluží pod Venušinou horou, za přítomnosti moravských nevěst, dívek tak krásných, jak jen je to možné. Viděla jsem starou Dyji, ale teprve teď jí rozumím, a znám Pálavu, ale teprve teď jsem uvěřila, že kdyby praotec Čech minul horu Říp, nemohl by přehlédnout Pálavu. O principu, který Jan Kostrhun použil, cosi napsal Fernando Pessoa v Knize neklidu. Napsal to sice o meditaci, ne o básnění, ale Kostrhunův způsob Pessovův postřeh vystihuje. „...ať o něčem sebevíc meditujeme a meditací přetváříme, nikdy to nepřetvoříme v cosi, co by nebylo podstatou meditace. Tu se nás zmocní touha žít, poznávat jinak než poznáním, meditovat pouze smysly nebo myslet nějakým hmatovým či citlivým způsobem zevnitř myšleného objektu, jako bychom byli vodou a ten objekt houbou...“ Jan Kostrhun se právě takto vzdává nadřazenosti své lidské jedinečnosti a má poetickou odvahu i sílu splynout se světem, jehož se cítí být pouhou drobnou součástí. Tou však právě, která jednolitost světa dokáže popsat. (Eva Kantůrková je předsedkyní Obce spisovatelů.) (Text vyšel v Literárních novinách 2005-27 na straně 10., Publikováno online 4. 7. 2005)