RECENZE:

Četbu knihy Lubomíra Mikiska (nar. 1950 v Praze) lze po právu nazvat terapií. Pro bachaře sotva, ale pro ženu středního věku určitě. Respektive pro čtenářku starou (anebo vlastně mladou) čtyřicet a více let.
Už předešlé Mikiskovy sbírky povídek Přání (2005) a Duhová kulička (2006, napsáno se dvěma spoluautory) byly do značné míry orientovány takto a autorovi dodnes zůstala značná schopnost vcítění i soucitu. Je už mu vlastní. Titul Když tančí vážky však není povídkou, je pečlivým pokusem o román. Má víc než dvě stě stran a sestává z pěti kapitol proložených čtyřmi reminiscencemi vytištěnými jiným typem písma. Každá kapitola má vlastní titul a je nutno zdůraznit, že i vlastní atmosféru. Čtyři vložené reminiscence se oproti tomu shodně jmenují Kroky času.
Častým, ne-li základním tématem Lubomíra Mikiska jsou osamělost a rozčarování. Ty se dostavující u některých lidí s věkem. V případě svého zatím nejrozsáhlejšího příběhu se Mikisek zaměřil na jedinou ženu, která by mohla a snad měla „začít“ podruhé (ano, mluví se, jako tradičně, o partnerských vztazích) a může se jí to podařit, i nemusí. Záleží na ní; ovšem z autorova pohledu záleží hlavně na jejím protějšku, muži. A že Mikisek čerpal ze skutečných osudů skutečné dámy, je samozřejmě irelevantní, na textu však je to podle mého názoru patrné. A snad někde i o trochu víc, než bylo bezpodmínečně nutno.
Stylista je ovšem autor výborný a jeho dialogy působí taktéž věrohodně. Přejděme však ke klíčovému problému. Dovedu si živě představit výtky k této knize – a lze je očekávat. Mikisek může být snadno obviněn z přílišné sentimentality a idealizace. Ach, proč raději nevylíčil osud ženy, která poté, co si podala onen inzerát, sedla na lep šarlatánovi? Pouze fiktivnímu léčiteli? Hochštaplerovi? Anebo dokonce sňatkovému podvodníku? Neděje se snad něco podobného dnes a denně?
Sám statistiky v tomto směru nestuduji a také Mikiska nebudu odsuzovat za to, že nezachytil negativa, která někteří automaticky ztotožňují s realitou. Mikisek není Egon Bondy, a když už se předem (a podle vlastního uzpůsobení) rozhodl uchopit šťastnou strunu a vylíčit šťastnou stranu téže mince, musel tak učinit. Tak v knize došlo i na moment, kdy dotyčný inzerát vyjde a kdy slovo léčitelství (anebo pojem „hladina Alfa“) už naprosto nemůžeme chápat v jakkoli pejorativním smyslu.
Co říci závěrem? I kdyby zároveň nešlo o knihu na téma strach z rakoviny, což jde (a jistě to bude přihrávat už zmíněné skupině kritiků), celek by bezpochyby také obstál. I takto ostojí a dává smysl nejen z hlediska oné konkrétní hrdinky. A jistě, i mýma očima je ta kniha idylou, ale navzdory určité uzavřenosti do sebe samé ve výsledku nejen terapeuticky pomůže a podá do vašich dlaní trochu optimismu, ale skutečně také vypoví o určité části skutečnosti. Ne vyloženě té tragické části, samozřejmě, ale… Ale četli jste například Madisonské mosty? A považujete tu knihu za dobrou anebo za špatnou? Já se totiž domnívám, že totéž hodnocení byste přiřkli i novému dílu Lubora Mikiska.