RECENZE:

Po nízkém stolku a malém okně přichází pohodlná postel. Brněnský básník Miroslav Fišmeister (1976) tak vyplňuje nejen příslušenství svého imaginárního bytu. Soubory Ten stolek je nízký! (2005) a To okno je malé! (2006) totiž obsahovaly první až čtvrtou a šestou autorovu sbírku – přítomná knížka Aspoň že postel je pohodlná (Carpe diem, 2007) je právě onou chybějící pátou sbírkou. Řada byla doplněna.
V linii Fišmeisterových dosud publikovaných sbírek není ani „pohodlná postel“ výjimkou či vybočením. Možná se stala jen drobnou zarážkou, která nastoupené tempo zmírní a rozsah poněkud zúží, ale vcelku zapadne do nastaveného obzoru útržkovitosti, nesourodosti, paradoxnosti. Jednotlivé básně jsou opět kratičké, spíš jako posbíraná slova, smetená a shrnutá – a zase rozházená, podobná kovovým pilinám poskakujícím mezi dvěma magnety opačných pólů. Časově jsou básně z „pohodlné postele“ vymezeny červencem 2005 a lednem 2006. Jde tedy o půlroční úrodu kakofonie, přestřelků a inspirací, nápadů a jakoby nesoustředných vět. Co z nich lze vyčíst?
Hlavními tóny se zdá být milostný vztah či touha, a především básníkova cesta do nitra. Předchozí Fišmeisterovy sbírky měly výrazně rozbíhavou tendenci. Verše jako by utíkaly nejen z autorových úst, ale také, překračovaly hranice zemí či reality. V „nízkém stolku“ byly vzývány dálky, moře, lodě; v „malém okně“ převažovala abstrakce a fantazie. V „pohodlné posteli“ zůstal autor opravdu doma, objevuje známé prostředí, pozoruje své okolí a mluví na něj a o něm – sice svým obvyklým, světoběžným jazykem, jen jaksi „přeloženým“ do místního, uzavřenějšího nářečí. Verše slouží jako nitě či sítě, kterými se básník opřede, za nimiž uniká a skrze něž propouští jen minimum nutné srozumitelnosti a možnosti sdílení.
Rytmus textů se výrazně zpomalil, ztratil dřívější pružnost a nevázanou hybnost, podobá se houstnoucí tekutině. Na významu nabyly obavy. Tam, kde dříve vítězila bezstarostná hravost, okusování paradoxních spojení a gest, nastoupila místy nostalgie, fragmenty a věty, které již zvládly první emoci, a i když ještě nevykreslily jednoznačný postoj, jsou příslibem prokreslenosti příštích obrazů: „Loutky jsou ospalé, / když chce loutkář. / Vánoční pohlednice bez textu. / A vlny vypadají jako nakreslené.“
Pátá sbírka Miroslava Fišmeistera je více osobní, uzavřená, stažená: „Pokryj mě osamělostí / Strom má dvě srdce / V takových okamžicích / si nejsem cizí“. Vykazuje náznaky promyšlenosti, snad i toho, že se básník ohlédl a na přímce, kterou až dosud rýsoval a již vytýčil svojí poetikou automatické fantazijní chrlivosti, začal hledat odbočku, uzel nebo jiné zpestření.