RECENZE:

Eva Kantůrková
Kdybych byl...
Kostrhunova kniha Nevěsty z Moravy přitáhne čtenáře jakoby kouzlem.
Noviny někdy mimoděk odhalí, v jakém úžasném rozpětí energií, pocitů, nesmyslnosti, událostiček a událostí, poznatků z informací i dezinformací žijeme. Tak například vedle celostránkových komentářů o rozpadu a nutnosti reforem Evropské unie objevíte zprávičku o událostičce sice nicotné, ale pro náš čas symptomatické: Berlusconiho odsátý tuk se změnil v kostku mýdla, která se v Basileji dá koupit za půl milionu českých korun. O pár dní vedle zpráv o čemkoli světovém, například o návštěvě paní Riceové v Bagdádu, noviny též sdělily, že při dostihu v Ascotu musela sázková kancelář zrušit sázky na barvu královnina kloboučku, protože ji někdo předem prozradil. Nepatrně zajímavější byla zpráva o tom, jak jediná krysa, když hladově přehryzala komunikační kabel, paralyzovala na Novém Zélandu mobilní i pevné telefonní linky a připojení na internet, takže několik hodin nefungovala burza, banky a zkolaboval celý finanční trh. Umíme rozlišovat mezi významným a nicotným, a já se ani oněm nicotnůstkám nevysmívám, ty i ony jsou v celé své šíři znaky našeho času.
A pak najednou narazíte na knihu, které je toto ať historicky významné, ať nicotné lidské hemžení naprosto lhostejné a ocitnete se v jiných životních souřadnicích. Je to o to působivější, že současný trend literární tvorby má blíže právě k onomu hemžení než k dějům jiného, řekněme hlubšího původu. Kniha se jmenuje Moravské nevěsty, napsal ji Jan Kostrhun a vydalo ji nakladatelství Carpe Diem v Brumovicích v edici knih, „které zůstaly desetiletí nevydány“. Vlastní text knihy nemá ani celých sto stran, doprovází jej nádherná fotografická příloha a cédéčko namluvené Ladislavem Lakomým a DVD s poetickým dokumentem o „kousku země kolem hory Pálavy“.
Pokusím se popsat, proč je to kniha vzácná. Kostrhun se vyznává z lásky k Podluží, krajině révového listu, Pálavě, hoře Venušině, k hodům a k vinobraní, ke krásným dívkám v krojích, k moravským písničkám, k Dyji, která se líně courá dubovými lesy, k místu, které Všemohoucí třetího dne stvoření zalíbeně pohladil, protože se Mu nejvěrněji podobalo. To vše je dojemné a působivé, ale nepostihuje to poetic¬kou originalitu textu. Kostrhunův jazyk je barevný, nápaditý, neotřelý, je hutný a přesvědčivý, ale ani v jazyce ona působivost není, jazyk je pouhým jejím prostředníkem. Čtenář je do textu vtažen jakoby kouzlem a literáta zajímá, jak toho efektu Jan Kostrhun dosahuje.
Během skladby, tvořené samostatnými kapitolkami, epickými i ve volných verších, Kostrhun podle dramatického pravidla tří na zlomových místech textu zopakuje: kdybych byl... Kdybych byl skálou, stromem, řekou. Otřelý nápad proměny vidění, řekli byste, známý od lidových písniček po profesionální poesii. Kdybych byla ptáčkem, tím malým zpěváčkem. Anebo o patro výš, kdybych byl pastevcem koní... Je tu však jeden rozdíl. Dívka v písni ani Šrámek ve slavné básni na jediné mžiknutí slovem nevystupují ze svých subjektů. Dívka se dívá, jak jí chlapec píše dopis červeným inkoustem, a Šrámek si přivolává skutečné pastevce koní, které, tak jako jej, u nočních ohňů přepadl veliký žel. Převtělení slouží pouze jako sebevyjádření.
Jan Kostrhun postupuje právě opačně. Hledal jsem a zdálo se mi, že jsem starou Dyjí. Mazlil jsem se s rybami, skákal jsem přes jezy, dívky jsem zdobil husí kůží, dával jsem se vrbám, opily se do zelena... Znavení poutníci se mnou omývali, chladili rozpálená čela, z horkých víček jsem jim smýval prach letních cest. Vysokému nebi jsem zrcadlil neuvěřitelnou podobu jeho sestry... Nechci být řekou. Kdybych byl řekou, bál bych se. Jásejte, ekologové! Proměna autora v zem, již popisuje, je dokonalá, způsobem vidění Kostrhun skutečně jakoby kouzlem vyjádřil jednolitost člověka, rostlin, skal, ryb, ptáků, vzduchu, vod a vůbec všeho, co spolu s námi tvoří tento svět. A ozvláštnění spočívá v tom, že ono splývání všeho přírodního, historického a lidského se odehrává v Podluží pod Venušinou horou, za přítomnosti moravských nevěst, dívek tak krásných, jak jen je to možné. Viděla jsem starou Dyji, ale teprve teď jí rozumím, a znám Pálavu, ale teprve teď jsem uvěřila, že kdyby praotec Čech minul horu Říp, nemohl by přehlédnout Pálavu.
O principu, který Jan Kostrhun použil, cosi napsal Fernando Pessoa v Knize neklidu. Napsal to sice o meditaci, ne o básnění, ale Kostrhunův způsob Pessovův postřeh vystihuje. „...ať o něčem sebevíc meditujeme a meditací přetváříme, nikdy to nepřetvoříme v cosi, co by nebylo podstatou meditace. Tu se nás zmocní touha žít, poznávat jinak než poznáním, meditovat pouze smysly nebo myslet nějakým hmatovým či citlivým způsobem zevnitř myšleného objektu, jako bychom byli vodou a ten objekt houbou...“ Jan Kostrhun se právě takto vzdává nadřazenosti své lidské jedinečnosti a má poetickou odvahu i sílu splynout se světem, jehož se cítí být pouhou drobnou součástí. Tou však právě, která jednolitost světa dokáže popsat.

• Eva KantĹŻrková je pĹ™edsedkynĂ­ Obce spisovatelĹŻ.


• Text vyšel v LiterárnĂ­ch novinách 2005-27 na stranÄ› 10.


• Publikováno online 4. 7. 2005