RECENZE:

Tři prozaici propojení literárním časopisem Plž sešli se ve vázané knize Duhová kulička (148 stran) ilustrované Veronikou Mikiskovou a vydané nakladatelstvím Carpe diem. Každý přispěl pěti prózami.
Milan Čechura (nar. 1949 v Ústí nad Labem) začínal jako textař, dnes píše vedle veršů i svébytné pohádky. Vydal soubor miniatur 100x (2004), k miniatuře tíhne i zde. Je méně více? Čtěme!
V povídce František nás zaskočí krutá pointa: otec obecního jelimánka doplatí na nepřiměřenou obranu vlastního syna. Hrabal by z historky vytěžil víc, Čechura si prostoru vymezil málo, ale setkáme se s metaforou – duhovou kuličkou. Povídku povyšuje, že nelíčí jen krimitragédii, nýbrž i vznik lokálního zvyku-kuriozity: „Když se pak dva vesničané někde potkali, jeden vytáhl z kapsy duhovou kuličku a ten druhý řekl: ,Jé, ta je krásná.‘“
Hrdina – tak se jmenuje jiná ÄŚechurova povĂ­dka. MuĹľ chce zachránit dva chlapce z ledovĂ© vody, neuspÄ›je a zbytek Ĺľivota se z toho nemĹŻĹľe vzpamatovat. Výčitky, uzavĹ™enĂ­ se do sebe – skoro jako z MÄ›steÄŤka v Ohiu. PodobnÄ› jako titulnĂ­ hrdinka románu Sophiina volba si mÄ›l ve vteĹ™inÄ› vybrat: mohl zachránit jen jedno dĂ­tÄ›, odmĂ­tl volit, zahynuly obÄ›. Celek naštÄ›stĂ­ neztratĂ­ sĂ­lu, ani kdyĹľ si odmyslĂ­me tento melodramatickĂ˝ prvek.
Lavička… pojednává o setkání lásky a smrti. Ta potká babičku po boku milenců. Obdobně pointované skazky psal Simmel, Čechura (připomínající i prózy Pavla Francouze) ale jeho kýče převyšuje.
ĂšstĹ™ednĂ­m oddĂ­lem svazku jsou prĂłzy LubomĂ­ra Mikiska (nar. 1950 v Praze), kterĂ˝ debutoval knihou PřánĂ­ (2005) a zaštĂ­til Duhovou kuliÄŤku mottem. PĹ™ipomeňme teÄŹ, Ĺľe si tĹ™i autoĹ™i stanovili tematickĂ© okruhy, aby stvoĹ™ili variace. NenĂ­ však tĹ™eba sledovat, kdo se odklonil, kdo ne, i kdyĹľ právÄ› MikiskĹŻv ĂšsmÄ›v je obdobou ÄŚechurovy DávnĂ© lásky, ale aplikovanou na jarou mladost. Hrdina uĹľ nestaÄŤĂ­ vystoupit z pĹ™eplnÄ›nĂ© tramvaje za „ženou Ĺľivota“: o podobnÄ› „nejdĹŻleĹľitÄ›jších“ vÄ›cech pojednávala i Ĺ kvoreckĂ©ho Prima sezĂłna.
Obyčejný život je povídkou-křápnutím. To zní po nárazu snu o chlad reality. Zklamaná víc nedá svému bývalému příležitost. Mikisek se dobře vciťuje do ženských postav, tím se podobá Ivanu Klímovi.
UĹľ jsem vzpomnÄ›l Simmela: užíval pointy podobnÄ› jako i Ulrich v Doteku, tĂ©to miniatuĹ™e o slepci, která však Simmela rovněž pĹ™ebĂ­jĂ­. Ulrich (nar. 1936 ve StrakonicĂ­ch) je trochu jinĂ˝, neĹľ druzĂ­ dva. NectĂ­ tolik hodnoty rodinnĂ©, zato dost milostnĂ˝ch, ale vyrovná se ale i s ÄŤesko-nÄ›meckou otázkou (Návrat). Jeho pĹ™esahy nekonÄŤĂ­ jen v intimnĂ­ sfĂ©Ĺ™e a jako by Ĺľil nebezpeÄŤnÄ›ji, tak i píše. Odkaz – na tĂ©ma synchronicity – se blíží fantastice. NÄ›kdy je ale Ulrichovo tĂ©ma vhodnĂ© spíš na román (VyrovnánĂ­). Je takĂ© herec a jeho pohled bĂ˝vá bohĂ©mštÄ›jší, nicmĂ©nÄ› Chvála bloudÄ›nĂ­ lĂ­ÄŤĂ­ praktickou zkoušku, jiĹľ uchystá partnerka muĹľi na vĂ˝letÄ›.
Vyvyšovat jen jednoho z autorĹŻ? Hledat, co je spoleÄŤnĂ©? Těžko. SpoleÄŤnou majĂ­ urÄŤitÄ› pokoru. TĂ© se ti mladší mohou smát, ale spoleÄŤnĂ˝ majĂ­ i ÄŤtivĂ˝ styl a to, Ĺľe píší sice hodnÄ› osobnÄ›, ale nikoli jen o sobÄ›.