RECENZE:

VÁŽNÁ JE LÁSKA UŽ V ZAČÁTCÍCH DĚTINSKÝCH
V sympatickém kapesním formátu vydalo nakladatelství Carpe diem výbor z erotických veršů Jiřího Veselského Všechny tvé dívčí nanicovatosti. Do pěti oddílů (Panny v mlze a panny v tmě, Panna v slunci, Vedra, Střídavě oblačno a Da capo al fine) byly pojaty básně ze sbírek Dívenky jdou Brnem, Nezaručené pověsti, Mýtus organismu a Transy a rozšířeny o půl tuctu básní do sbírek dosud nezařazených. Výbor ve spolupráci s autorem pořídil, k vydání připravil a edičním dovětkem doplnil Michal Huvar.
Dvaadevadesát opusů poskytuje čtenáři velmi slušnou exkurzi nejtypičtějším Veselským, básníkem dnes už neodmyslitelně spjatým s adorací ženské krásy. Respektive rozvíjející se ženské krásy ve svém startovacím počátku, častokrát vlastně ještě na rozhraní puberty a dětství (Dvojice třináctiletých). Věčné a posedlé zaujetí erotickou tematikou naplňuje básníkův život a dává mu smysl – „hořím, tedy vím, že jsem“ variací více než descartovskou.
Hořící Veselský však jde mnohem dál, protože spaluje své vlastní stáří a putuje proti toku času nazpět do období mládí, ba jsem v pokušení říci, že se ztotožňuje s hrdinkami: „– až se mi chce do Tvojí kůže vžít / i pod ní poznávat – kam vedl dosavad – anebo kam táhne Tě teď Tvůj pud…“ (První apostrofa). Takto vnímavé autorovo voyeurství najednou dostává mnohem hlubší a tragičtější rozměr, než je na první pohled patrno; zejména je-li skryto pod vrstvou lehké, písňové formy, ještě podepřené vázaným veršem.
Číst Veselského správně znamená tedy nezůstávat na povrchu a nenechat se ukolébat i oklamat jím samým. Není to tak zcela snadné, i proto, že tu a tam Veselský ve snaze o postižení světa -náctiletých naivizuje možná až příliš (pršinosíček, nožky, zoubky, „zadeček, z něhož by měly vycházet jenom zbytky slavičích jazýčků!“, desítky drobností). A vůbec nejde o dívčí nanicovatosti, nýbrž o zásadní, rozvíjející se příslibné atributy budoucího ženství. O svět, odlišný od mužského, o střety a příběhy ve své podstatě temné a holanské: „TO, CO VYČURALA, JE POROZDROLENO / DO NEPATRNÝCH PĚN, VE KTERÝCH ŠUMÍ DÁL – / TAK JAKO KDYŽ JÍ PEROXIDOVAL / DO KRVE ROZEDŘENÉ KOLENO.“ (Čtyřverší). Tam, kde viditelněji ony hnědé a černé barvy se derou skrze valéry pastelové, je Jiří Veselský – alespoň pro mne – básníkem nejsilnějším.
Publikaci doplňují fotografie aktů Davida Kočího, Michala Němečka, Pavla Suchánka a fotografie Michala Huvara, Laco Garaje a Bohdana Holomíčka, tedy jakási minigalerie. Napsal jsem: sympatický formát, tak zrovna do kapsy milencům. Ale úplně jistý si tím nejsem.