RECENZE:

Panny v mlze a panny v tmě, Panna v slunci, Vedra, Střídavě oblačno, Da capo al fine (Od začátku do konce), to jsou názvy kapitol tohoto výjimečně krásného výboru z jemně erotických básní největšího současného moravského lyrika (1933), jehož verše oceňovali i Bezruč, Deml, Nezval, Reynek, Hrubín či Holan. Co víc dodat k básním, psaným ve „vysokohorsky vypjatém“ erotickém prostředí, jež si přes mnohou pikantnost klínů a milování uchovávají niternou cudnost, křehkost a pel? I v Salonu si myslíme, že erotika a krása jsou nekonečnou poezií, zvlášť když ji dává do forem a slov básník z halasovskoskácelovského rodu. A ona šla jak lámala by palmy / zastírající její lábie, / kde třpytná tíha na ohanbí je / – a každý její podkolenní sval / krok za krokem z ní rytmoval: / A NENÍ NIKOHO KDO SEMEN ZE SEBE / BY NEDOPŘÁL MI, / BUDU-LI CHTÍTI, / ABY O TO STÁL…