RECENZE:

3x ŽALMAN

Nakladatel a redaktor Michal Huvar, autor monografie Takový Žalman (Truvér naděje), 1996, po šesti letech ze své knihy vybral a redakčně ošetřil tři Žalmanovy původní pohádky. Maličký triptych vyšel „u příležitosti 20. výročí založení skupiny Žalman a spol.“ Na jedovatě žlutém přebalu kolibří knížečky se dočteme v podstatě reklamní prohlášení, že tento soubor je první samostatnou Lohonkovou Knihou na poli literatury. To je myslím i por vkus autora trochu halasné prohlášení. Jeho tři příběhy, ač značně inspirované pohádkovou klasikou, mohou snad dobře vyznít v ústním podání, na papíře se však chovají nemotorně a vykazují známky podvýživy, něco jim chybí – nedostává se občas vypravěčské originality, suverenity.
Všechno už jsme někde slyšeli, četli, viděli nejspíš v televizní pohádkové inscenaci. Jeden z proudů morfologie čarodějné pohádky učí, že existuje určitý počet konstantních dějových uzlů, který vypravěči obměňují a doplňují podle svých možností a podle situace, v níž k vyprávění dochází. Jak vypráví Pavel Lohonka?
V pohádce Rožmberští voraři pracuje se syžetem hloupého Honzy (nejmladšího Ivánušky), který se vydává do světa z a moudrostí. Zde se jmenuje Ondřej a autor jej sociologicky zasadil do prostředí nám dobře známého z romantických verzí slovanské ústní slovesnosti, naprosto nevymýtitelných i v naší době. Ondřej pochází z rodiny voraře, který má třináct dětí, z toho čtyři statné mládence, šest dcer a – právě jednoho Ondřeje, který snad bude postavou málem androgynní, manuální práce neschopnou, avšak zvídavou. Škoda, napadá mě, že vypravěč nezvolil místo Ondřeje ženskou hrdinku, když všechny dívky v rodině, jedna jako druhá, jen „pomáhaly matce při domácích pracích. Vařily, praly, uklízely, zašívaly, zkrátka matku ve všem zastaly.“ Trochu loutky, na rozdíl od bratrů, kteří mají hlasy, názory a na konci příběhu bojují s rozbouřenou řekou. Ale to bylo na okraj, náš Ondřej je v podstatě vyhnán do světa, aby se něčemu přiučil. /Mimochodem, jazyk vyprávění není středem autorova zájmu, plyne stále stejným proudem, v němž se povalují snad záměrně užívaná klišé.) Když je kus za domem a kráčí kolem řeky, zaslechne svého otce a bratry – mluví se o varařské práci. Zde přichází nejpěknější moment knížky, téměř filmová scéna, dojemná, s tajemstvím a nadějí na dějový zvrat. Vyhnaná (sice se vší láskou, ale přece) klučina sedí na kopci, shlíží dolů na řeku a poslouchá své rodné, k nimž nepatří, je cizincem ve své rodině. Vidíte ten polodetail? Čtenář se začne těšit na psychologicky zajímavou zápletku, kdy se hoch naučí vorařině natruc, mimo domov, a táta s mámou se chytnou za nos. Ale ne, milí čtenáři, dál je to jako vždy: cesta, neúspěchy při hledání práce, pak setkání s vílou (ještě jeden pěkný moment – přechod skrze řeku do pohádkového prostoru, kde číhá láska a smrt), její chlubivost, přechytračení, zachránění bratrů a poučení. Ondřej se ve světě naučil pomáhat!
Pohádka Hastrmánek Žouželka sice vychází z čarodějné pohádky, ale v podstatě jde o bajku nebo vyprávění s poučením Žouželka je věčně smutný, naopak smíšek Chechtadlo není. Takže si jednou prohodí svou práci i zábavu a změna jim natolik prospěje, že přitakají hlasu, ozývajícímu se moudře z hloubi řeky. Ten tvrdí, že smích i slzy se mají střídat a že slzy radosti i smutku jsou solí života. Tak. Poslední Pohádka na dobrou noc je „nejmodernější“, v roli klasických pohádkových postav /krále, rádce a princezny/ tu vystupují srdce, duše a mozek. Moralita až středověká, bohužel s jednou nelogičností. A na tu jistě přijdete samy, milé děti.
Ilustrátor Pavel Čech se tentokrát asi přizpůsobil celkové unylosti knížky, takže kromě Ondřeje na střeše jsou jeho kresby směsí citací a unavené invence. Škoda.