RECENZE:

„PROLÍBANÁ“ POEZIE V OPARU SNĚNÍ
Nakladatelství Carpe diem vydává ve své edici klubové poezie už druhou sbírku poezie mladého básníka Igora Večeře. Stejně jako jeho básnický debut Jen oči v slzách zůstávají stejné (s fotografiemi M. Kočího), je i tato kniha citlivě doprovázena fotografiemi, tentokrát je však autorem hnědě tónovaných snímků Michal Huvar. Celkově je knížka z estetického hlediska (jak jsme na to u titulů tohoto nakladatelství už zvyklí) na vysoké profesionální úrovni. Není pochyb o tom, jak záslužné je vydávání nejen známých a léty prověřených autorů (ve stejné edici např. J. Wolker nebo M. Holub), ale také teprve nedávno objevených (J. Tomáš) či začínajících básníků.
Melodie snění už svým impresně laděným názvem připravuje čtenáře na setkání se světem, jehož základy jsou vybudovány naivním až iluzivně dětským viděním skutečnosti, viděním, které se utápí v milostném snu opředeném tajemstvím nepoznaného či právě poznávaného citu. Slova jako láska, srdce, duše, polibek, radost, štěstí se opakovaně prolínají ve všech po sobě plynoucích čtyřiceti básních sbírky. Tmelem celého opusu a jeho základním východiskem je sen. Básník je po celou dobu ponořen do bezstarostného snění, které se však po několika přečtených básních stává fádním a stereotypním, proměňuje se ve žvatlání plné banálních obratů (... My dva patříme k sobě,/ Svou lásku dávám jen Tobě, ...). Čtenář se marně pokouší najít jiný smysl než ve všudypřítomných polibcích. Potenciál snu zůstává nevyužit, autorovi jako by zůstávaly obzory jiných světů, jejich možnosti a proměnlivosti, prozatím zapovězeny.
Snad měl tuto recenzi psát spíše někdo básníkovi generačně bližší, snad by takovýto čtenář byl více osloven poezií vzdušných zámků, her s polibky a toužení. Otázkou je, zda by také jemu chvílemi nezačalo vadit místy samolibé (...Díky pokoře,/ Kterou v sobě mám. ) a černobílé poetické harašení bez konfliktů a napětí. Přes všechny dohady, komu je vlastně tato sbírka určena, chybí jí směřování k univerzu. Jistě je krásné na chvíli se zasnít a vykouzlit si pro sebe ireální poetický svět odlišný od běžné skutečnosti – avšak i tento svět by měl být v jistém smyslu celistvý, dvoupólový, reflektující lidskou zkušenost neopakovatelným způsobem.
Ani po formální stránce sbírka nepřináší napětí, které by pomohlo přemostit propast mezi banálním a univerzálním. Monotónnost a pravidelnost jsou hlavními atributy všech rovin výstavby textů. Některé verše přesto působí lehce a hravě (často díky vnitřnímu a úplnému rýmu a využitím ustáleného spojení jako např. letem světem), ozvláštnění však někdy působí trošku nemotorně (... Láska procitá srdci,/ Líbej mě, pak slastí bude tlouci.), zvláště ve spojení s klišovitými výrazy milostné poezie (Můžeš mě milovat,/ A můžeš mě i nenávidět,/...). Zaujme snad velké písmeno na začátku každého verše při zachování syntaktických pravidel – zřejmě s úmyslem oddělit a současně spojit jednotlivé myšlenky. Shrnuto: forma a obsah spolu korespondují.
Autor textu na záložce knihy vyjadřuje jistotu, že i druhá kniha Igora Večeře bude mít své čtenáře z řad autorových vrstevníků. Není většího přání recenzenta, než aby tomu tak skutečně bylo, neboť jenom tak poezie – tento „ohrožený druh“ umění – přežije. Nicméně záleží na básníkovi, jakou cestu zvolí dál, zda se bude svou poezií pokoušet o stále niternější reflexi lidské duše nebo bude psát zdařilé texty pro naše pop hvězdy.