RECENZE:

HUDBA POD HUDBOU / THE MUSIC BENEATH THE MUSIC
Pozoruhodný projekt z nakladatelství Carpe diem ukrývá už ve svém názvu DESpektrum/DESpectrum základní cíl celé knihy – přiblížit v několika tematických oddílech spektrum (co možná nejpestřejší škálu) poezie současného irského básníka Desmonda Egana (první výbor Eganovy poezie vyšel pod názvem Smiluj se nad básníkem v roce 1997 v nakladatelství Volvox Globator v překladu I. Bozděchové). Egan je vedle P. Kavanagha, T. Kinsella, J. Montagueho a dalších řazen k předním současným irským básníkům. Jako první neamerický básník získal za svou sbírku Collected Poems of Desmon Egan v roce 1983 cenu National Poetry Foundation of America. Nový český výbor nabízí průnik většinou sbírek (např. A Song for My Father, 1989; Poems for Eimar, 1994; Famine, 1997) včetně nejnovější tvorby (The Hill of Allen, 2001). Vedle tištěných básní v bilingvální úpravě (češtině a angličtině) bude pro čtenáře překvapením CD nosič s jejich zvukovou nahrávkou. Celkově hodnoceno se bude tato kniha ve srovnání s narychlo tištěnými a často nepromyšlenými nakladatelskými počiny vyjímat jako skutečný klenot, a to z mnoha důvodů.
Kompozice tohoto pásma poezie a hudby je nesmírně citlivě dramaturgicky vystavěna. V prologu knihy zaznívá mnohohlasí pohledů, názorů, vyznání Eganovi básníkovi a příteli s přiblížením básníkovy biografie a základních kontur jeho poetiky. Tento prolog bude vítaným ztišením před samotnou četbou poezie, a to zvláště pro čtenáře, kteří se chtějí seznámit s osobností básníka jako s moudrým přítelem, jenž si sice neosobuje právo na přátelství, avšak nabízí svou otevřenou dlaň, do níž je otištěna reálná krajina irského středozemí a zkušenosti jejího lidu. S přirozenou odevzdaností se ocitáme v místě, které můžeme chápat konkrétně, ale přesto si ho stále více budeme uvědomovat a cítit ho jako „locus iste a deo factum est“ čili jako „místo stvořené Bohem“ (podle textu skladby A. Brucknera), místo, které je symbolem, duchovní podstatou, místo, které má metafyzickou rezonanci (např. Verše pro Eimar). Již v úvodní erbovní básní Midland (I. oddíl Hlas irské krajiny) jsme vtaženi do podivuhodně dynamického popisu krajiny, jenž je současně plný míru a ticha. Prostřednictvím originálních epitet a nezvyklých spojení slov (.../vůně neviditelného zimolezu/..., str. 99) je vytvářen obraz univerzálně propojující člověka s krajinou a stavějící nás před velké tajemství, jež nesmí být vysloveno, aby nebylo porušeno vzácné ticho okamžiku.
Elegické tóny tragického vzdalování člověka a jeho krajiny, konfrontace pokroku a přirozenosti, mýtu a jeho zneuctění zaznívají ve druhém oddílu výboru Z irské mytologie. Individuální pocit tady přerůstá v univerzální pravdu o nás, je touhou zůstat se svými kořeny a nezapomenout, je výzvou k záchraně člověka tonoucího v opuštěnosti. I sugestivní miniaturní milostné drama Diarmaida a Grainne je současně prosté i nevšední, básnické i civilní. Stejně tak jako i celá Eganova poezie je proráženo tichem a soustředěným intelektem. Účinek dramatičnosti básní je zesilován jejich grafickou podobou, odtržená slova zdůrazňují echo chvíle, prodlužují napětí a dopad slov v uších posluchače. Žádná pevná formální pravidla v celé básníkově tvorbě neexistují, tvar, podle slov D. Egana, musí souznít s pocitem. Absence interpunkce a rytmických schémat otevírají velký interpretační prostor pro čtenáře.
Hudba, zatím jen trpělivě naslouchajíc slovům a doprovázejíc je houslovými improvizacemi, varhanním podkladem, svou neukončeností a disonancemi, vstupuje ve třetím oddíle (Láska) poprvé přímo do jádra textu, aby ho inspirovala a zcelila. Straussova píseň (Morgen) a Eganova slova tady vedou láskyplný rozhovor plný naděje a něhy, plný kouzla a neopakovatelné krásy (Ráno ve větru a nových zvucích). Podobnou přímou inspiraci hudbou najdeme v básni z dalšího oddílu (Úvahy a vzpomínky) Naslouchám Johnu McCormackovi. Báseň není jen poctou legendárnímu tenoristovi, ale je také vzpomínkami na domov a rodiče, prolíná do osudů země s tragickou minulostí. Vzpomínka a naděje, zpřítomněná jedním z nejsilnějších Eganových motivů – světlem, umožňuje dál žít. I poslední, 6. oddíl (Hudba a umělec v poezii) výboru navazuje svým těsným přimknutím k hudbě na předcházející oddíly (v pořadí 3. a 4.). Básníkovi se podařilo přesně vystihnout atmosféru pěveckého projevu B. Holidayové, v textu je obsažena celá tragédie jejího života, která v závěrečné pointě nabývá všelidských rozměrů (.../celý život je jediné rozloučení/). Ve Skřivanovi se hudební nástroj (píšťalka) stává symbolem života. Kontrapunktický text Památce B. Evanse je dialogem básníka a pianisty přes hranice času. Samostatný výklad by zasluhovala Předehra věnovaná švédskému klavíristovi Hansemu Palssonovi. Všechny uváděné texty jsou organicky doplněny autentickými nahrávkami zmiňovaných umělců. Text s takovýmto podložím působí kompaktně, je svědectvím o básníkovi, který stojí před hudbou a jejími interprety v úctě a pokoře.
Nejpalčivější osten tragiky lidského osudu a dějin se ukrývá ve třech skladbách 5. oddílu Svědectví a současnost. Otevřená sugestivní výpověď o porobení a hrdosti, naději a smrti, smutku a samotě je vkořeněna do jednoho slova – hladomor. Utrpení a ponížení je vepsáno do hudby, tváří, pohybů, krve, je odráženo v tichu minulých životů.
Ještě mnohé by se dalo napsat o celém projektu, nelze však nezmínit alespoň některé jeho protagonisty. Těžký úkol měl před sebou autor hudby Jan Hrubý, který musel stmelit celý opus obsahující u mnohých básní rozmanité autentické hudební nahrávky tak, aby působil jako celek. Při prvním poslechu může vzniknout dojem, že se to občas nedaří. Zvláště citlivé jsou přechody mezi oddíly (např. mezi 5. a 6.), ve kterých mohla být hudební plocha rozsáhlejší, aby v posluchači mohlo doznít předchozí a znovu se mohl soustředit na další text. Charakter hudby však naprosto rezonuje s textem, návratnými motivy se ho daří spojovat. Taktéž recitátoři J. Potměšil a T. Karger svými melodickými, emocionálně tvarovanými témbry přispěli vydatnou měrou k působivosti celé knihy (o vztahu k poezii Desmonda Egana a k celému projektu hovoří všichni zúčastnění v závěrečné části knihy Cesta k DESpektru). Možná nadbytečně je však užíváno autentického projevu samotného básníka. Jeho civilní dikce a odlišný jazykový kód neharmonizují s uměleckou recitací zmíněných protagonistů a působí jako cizorodý prvek. Jiná situace nastává v úvodní básní Midland a v závěrečné Smiluj se nad básníkem, kde Eganův hlas v prosbách působí tak sugestivně, že posluchače mrazí. Autorům projektu zřejmě šlo o vytvoření „univerzální knihy“ (tomu odpovídá i dvojjazyčná úprava), nicméně jde o komponovaný pořad a jeho jednotlivé složky by měly co nejvíce korespondovat. Překlad Ivany Bozděchové, duchovní autorky a současně překladatelky celého projektu, je velmi pečlivým (viz úvahy o překladu a interpretaci na str. 60 - 64) a působivým dílem hodným obdivu.
„Kdybych měl ještě jeden život, určitě bych byl hudebníkem.“ Tato citace anticipuje v samotném úvodu knihy zásadní vliv hudby na utváření Egana – básníka. Jeho přání se plní na cestě ke čtenáři, protože oni mohou při četbě nebo poslechu jeho veršů zažívat podobné „absolutno“ jako při poslechu hudby, a to nejen v básních utvářených pod přímým vlivem konkrétních skladeb či interpretů, ale v celé jeho tvorbě, v níž se irská hudba stává jedním z klíčů otevírajících její interpretaci. Zcela specifický zážitek jim navíc zprostředkují texty využívající kontrapunktického principu. V prostoru mezi dvěma nezávislými hlasy, ponořeni do nevyslovitelna, můžeme najít jedno hrdě bijící irské srdce.