RECENZE:

Občas čtu v novinách knihkupecké žebříčky informující o nejžádanějších, a tedy patrně i nejčtenějších titulech. Kdybych si měl udělat takový žebříček sám pro sebe, zcela jistě by v první desítce mých knih nejoblíbenějších byla knížka dnešním generacím málo známá, stejně jako autorka sama… Nelze se tomu ani příliš divit – Lidské dokumenty nejsou beletrií. Autorka byla národopisnou sběratelkou a Lidské dokumenty tomu odpovídají… Jsou tedy apriori předurčeny k tomu, že po nich sáhne etnograf a snad i sem tam laik s hlubším vztahem k národopisu či lidové kultuře.
To je možná škoda.
„Lidské dokumenty“ jsou cenným materiálem pro badatele v etnografii, ale vedle toho mají schopnost oslovit širší čtenářskou obec. Z textů vystupují nejen dobové kontexty a kontury sociálního a kulturního prostředí, ale dávají nám možnost nahlédnout i do duší těch, kteří je vyslovovali, sdělovali, do jejich mravního kodexu...
O některých překladech literárních děl se dá říci, že jsou kongeniální (Zaorálkovy Zvonokosy, anebo Přidalův Pan Kaplan). Nad Lidskými dokumenty Augusty Šebestové se dobírám myšlenky, že kongeniální může být i zápis lidové slovesnosti. A to je právě případ Augusty Šebestové. Zpráva, kterou se prostřednictvím jejích zápisů dozvídáme o nositelích té kultury, jejich lidském rozměru, je ohromující – a zneklidňující zároveň.
Až člověka zamrazí, uvědomí-li si, jak dalece naši generaci mírou citu i soucitu předčili naši předci žijící na slováckém venkově ve 2. polovině předminulého století.
Z Lidských dokumentů Augusty Šebestové můžeme odhadovat míru civilizačního zpustošení lidské duše.