RECENZE:

TŘI Z CARPE DIEM
Leží přede mnou na stole tři tituly z brumovického nakladatelství Carpe diem. Zevně se zdají být trošku podezřelé, trošku vtíravé: snad líbivostí? Jsou mi tak nepatrně cizí, nejsou mé krevní skupiny. Tři sbírky básní… Carpe diem je všechny vydalo loňského roku, tedy roku 2000. A říci svůj soud a nezdůvodňovat a stát si za ním, neanalyzovat a nehodnotit a přehodnocovat? Zůstat na povrchu? Udělejme tedy po všech titulech malý exkurs a zkusme se dobrat konců a závěrů.
Jsou atypické už formátem, rozměrově připomínají obal cédečka, což jim ovšem není možné vyčítat, protože sice nejsou obalem na cédéčko, ale v každé z nich je jedno vzadu vloženo, obsahují tedy zvukovou nahrávku. Jediný Wolker se z nich trochu vymyká, je druhým svazkem Edice klubové poezie, Holub třetím a Tomáš sedmým. Začínajícím Wolkerem se nakladatel trochu víc rozmáchl, pak asi začal počítat a zjistil, že zmenšením formátu ušetří. „Cédečkový obal“ se mi vlastně líbí víc a škoda, že Wolker se do „stojanu“ nevejde.
Zvukové nahrávky, svého času na vinylech, bývávaly kompletem Základní řady KPP, obsahující cenné hlasy autorů, nahrávky unikátní, toto je jejich novodobá replika. Za nějakých dvacet třicet let si jich budeme považovat stejně jako unikátů, získají dokumentární hodnotu a nabudou na ceně. Některé ze zvukových záznamů jsou kompilace při jiných příležitostech vzniklých skladeb, jinde zaznamenaných představení, ale jsou tu i záznamy vzniklé na objednávku speciálně pro tu kterou jednotlivou knížku. Možná začínám od nosičů a předbíhám jimi knihy, ale doba už je taková, že CD jsou modernější, aktuálnější, současné.
Oceňuji nakladatelovu píli a jasnou koncepci a představu, koho by měl čtenář (= posluchač) slyšet. Takže si opatřil Janu Paulovou, Gabrielu Vránovou, Františka Derflera, Evu Henychovou, Vladimíra Mertu, Miroslava Kováříka, Radka Bláhu, Janu Štvrteckou, Milana Svobodu a Divadlo poezie Regina Břeclav. A rozprostřel tak nabídku od klasiky až po novátorský přístup Kováříkův, o němž je známo, že je s recitátorskou klasikou na kordy. Dokážu si docela dobře představit, že nemilovník knih, zato vlastník přehrávače, si může vypůjčit cédéčko, být zvukovou podobou poezie docela zaujat a chtít následně vidět booklet: tedy psanou sbírku. A řekne si: vždyť číst koneckonců není špatné. A stát se milovníkem knih. Jestli nepodsouvám té didaktičnosti trochu moc.
Otevřeme-li kteroukoliv ze sbírek, velice příjemně překvapí vybraný křídový papír, dokonalá grafická úprava a péče jíž se od typografa titulům dostalo. Kupříkladu Wolkerovo ladění do zelena, reprodukce dobových fotografií, faksimile básníkova podpisu, faksimile jeho autografu, fotografie z cyklu Prostějov Boba Pacholíka. V Tomášovi fotografie s pražskými motivy Davida Kočího pořízené jistě jako ilustrace k Návratu Anežky Přemyslovny, v sépiovém tónu, Praha jako na dlani. Také k Holubovi jsou ilustracemi fotografie, většinou z divadelních představení, což dokonale ladí k titulu se slovem role. Fotografie nahrazují ilustrace grafické, reprodukce obrazů jsou modernější, dávají edici jednotný ráz, evokují reálné zasazení textů do dané doby, doplňují je.
Naprostou samozřejmostí je faktografie: předmluvy, doslovy, minizamyšlení, vzpomínky, autorské medailonky, bibliografie, stručné představení všech těch, již se podílejí interpretačně na CD. Knížka se tak stává i poučnou, širší, nejde jen o poezii, nabývá plastičnosti, kolážovitosti, je pestrá, aniž křiklavá. A naprostou samozřejmostí je faktografie tiráže, v níž skromný dirigent nechává vyniknout všem sólistům svého orchestru a děkuje jim za spolupráci, protože koncert zazněl i vyzněl.
A moje podezření z líbivosti vyvanulo. Dirigent (Michal Huvar) kdesi v Brumovicích se pustil do velmi smělého plánu poskytnout poezii nové možnosti pro jedenadvacáté století, hledá neobnošený kabát, aby ji zahřál a ona přežila. Nutně ji musí milovta. Je to služba nevděčná, ale kdo miluje, o zisk se mnoho nestará, nejraději se rozdává sám.
Co říci k Wolkerovi a Holubovi? Bylo by to jenom nošení dříví do lesa. Spíš mě zaujalo, že mezi oněmi klasiky se najednou ocitá krajan, žijící až v Austrálii, jehož jméno u nás nikdo nezná a jenž doposud vydal pouhé dvě sbírky – Vzpomínka na domov (1990) a Hříva (1999). Kdo kdy slyšel o Vzpomínce na domov (1990), vydané v Melbourne? Hřívě, vydané „jako publikace Městského muzea v České Třebové“?
Lehká odpověď. Proto si Michala Huvara cením i z toho důvodu, že má nejen odvahu nakládat poezii (klasiků), ale i chuť objevit pro českou literaturu jméno naprosto neznámé. Jestliže jej ona chuť neopustí a bude-li mu přát notná dávka Štěstěny, pak se můžeme těšit na zajímavé tituly i překvapivě nečekané novinky z Carpe diem.
A tak se těšme a držme mu palce.