RECENZE:

VEŠKERÁ POEZIE OLDŘICHA WENZLA
Básník Oldřich Wenzl (1921–1969) má poněkud zvláštní štěstí. Jeho nepříliš známá poezie se v posledních dvaceti letech dočkala již třetího souborného vždy velice pečlivě editorsky zpracovaného vydání. Wenzlův přítel, básník Ludvík Kundera, v doslovu ke druhému vydání jeho veršů píše, že prostě existuje „objektivní náhoda“ (…) a navíc existují vždy a všude lidé se zvláštním nadáním rozpoznat ty, kdo k sobě patří (…). Tímto jaksi vysvětluje (ospravedlňuje) svoji vlastní mamutí úlohu, kterou v procesu publikování Wenzlovy tvorby i v jeho tvorbě samotné sehrál. Ludvík Kundera se seznamuje s Wenzlem někdy v letech 1945-46 a zve ho k účasti na činnosti surrealistické skupiny RA. Později se zasluhuje o vydání prvních tří básníkových sbírek v nakladatelství Mladá fronta, přepisuje rukopisy a stává se editorem prvních dvou souborných vydání Wenzlovy poezie (Veškerá poezie, 1982; Pohodlný život, 1990). Se třetím souborným vydáním se setkáváme nyní, vyšlo pod názvem – Oldřich Wenzl, Veškerá poezie v edici Klubová poezie, Carpe Diem 2000. Tato kniha vychází z prvního vydání z roku 1982, obsahuje tři básnické sbírky vydané za autorova života (Yehudi Menuhin, 1964; Hřích ublížit, 1966; Veliký požár, 1968), dále Lento (1971), pak samostatně nevydanou sbírku Dvanáct poledních úderů, Básníkovy juvenilie a další básně do uvedených sbírek nezařazené. Zároveň představuje Wenzla jako autora monologů divadelních her tzv. Divadla poezie.
První sbírka Yehudi Menuhin autorem dokončená v poválečných letech, měla původně vyjít mezi plánovanými svazky edice RA. V této sbírce se objevuje již jakoby „hotová“ Wenzlova poezie – jeho básnický výraz. Mohlo by se zdát, že motivy (tj. setkání, básník, vzpomínka, žena, osamělost), vyhraněná ironizující pointa – pilíř Wenzlovy poezie nebo některé básnické figury, např. typické významové posuny Radost z bouře / Radost bouře, Odpověď paletě květů / Odpověď palety květů, se opakují v různých obměnách ve všech dalších básnických sbírkách. I později básníkem velmi často realizované promluvy v první osobě se začínají objevovat právě v Yehudi Menuhinovi. Celá sbírka má zřetelné surrealistické kořeny, existují nitky spojující Wenzlovu ranou poezii, zejména s Paulem Éluardem, Benjaminem Péretem a Vítězslavem Nezvalem. Teoretik surrealismu Karel Teige v souvislosti se skupinou RA píše, že Wenzlovy básně jsou surrealistické od a do zet. Ludvík Kundera (v doslovu k druhému vydání Wenzlovy poezie, Pohodlný život) rozvíjí tuto tezi takto : jednoznačně se vždy konstatovalo, že Wenzlova poetika má surrealistické kořeny (…) Éluardovské prameny zbarvují např. v Yehudi Menuhinovi báseň Kterýkoli odstín modré barvy (…). Éluardovy „česačky jasmínů“ se pak jako bílý stín „trhaček jasmínů“ mihly Wenzlovými ranými verši. Důležitější jsou pak méně zjevné obdoby: záliba v dlouhých, jakoby matoucích titulech („návodech“), jemnost a křehkost imaginace, sotva znatelné gesto jakéhosi „exaktního“ rozvíjení básní, které nemilují otevřené konce, konce v písku, nýbrž preferují pointu rovnající se málem „sentenci“. (Pohodlný život, strana 262). V básních se plně rozvíjí celá řada fantazijních obrazů v podobě fatálních setkání (s houslistou Yehudi Menuhinem na dně oceánu), kombinací barev (ultrafialová, modrá a zelená - barvy rozházené ve vysokých horách) nebo nejroztodivnějších situací (Ztékání měšce/A stékání s měšcem). Právě jeho zvláštní obrazotvornost ve spojení s často užívanou ich-formou spojuje Oldřicha Wenzla s jiným básníkem, Francouzem Henri Michauxem. Srovnání některých Wenzlových a Michauxových veršů ukazuje na velkou blízkost poetického vidění obou výše uvedených, přičemž Wenzl Henri Michauxe velmi pravděpodobně nikdy nečetl. Pro ilustraci: Wenzl: Když jsem byl mladší / Třídil jsem léta / Podle různých přívlastků / Rok bloudění / Rok víry / Rok naděje / Rok času / Rok lásky / Rok vděčnosti / Rok Oldřicha Wenzla / Rok oddání se do boží vůle / atd. Michaux: rok / prokletý rok / rok na zvracení / rok, který se táhne jako čtyři / jako pět / který nám zatáhne celý život (Prokletý rok, in Prostor uvnitř, přeložil Václav Jamek, Mladá fronta, 2000). Také Michauxova setkání s fantazijními bytostmi – tlampouchem, parpulí nebo s lidmi z nití jsou podobně důvěryhodná jako poetická obcování Wenzlova: Věnoval jsem tuto vzpomínku Yehudi Menuhinovi / K oslavě našeho přátelství / Rozlétli se rozpustilí skřivani / Když jsem se s ním poprvé setkal / V hloubi Atlantického oceánu / Zlatožlutá paruka zdobila jeho dětskou hlavičku / Jeho zcela jemné ocelové ruce se třásly / Rychle zavíral dveře své luxusní ponorky / Z níž se rozlétali motýli. Vedle zmíněné hravosti se ale již v této sbírce objevuje i výrazná existenciální úzkost. Strach ze smrti a osamělosti je někde ironizovaný, jinde však vyznívá naplno. Tato úzkost pak v pozdějších sbírkách nabývá velmi zvláštní sugestivity. Zapomněl jsem na vše / Zapomněl jsem na oheň / Zapomněl jsem na růže / Nemiluji / Den za dnem / Noc za nocí / Otvírám zavřená okna / Za zavřenými okny.
Po dopsání Yehudi Menuhina se Oldřich Wenzl na poměrně dlouhou dobu básnicky odmlčel. Vykonával své občanské povolání, omezil kontakty s přáteli literáty a v úplném závěru padesátých let se u něj naplno projevila velmi zákeřná choroba (skleróza multiplex), která ho odsoudila k téměř permanentním pobytům v nemocničních zařízeních po dobu posledních deseti let jeho života. Básníkův přítel Ludvík Kundera se sice nadále snažil o vydání Wenzlových veršů, po celá padesátá léta však marně. Konečně v roce 1964 mají oba štěstí a Yehudi Menuhin, rozšířen o verše z původně zamýšlené samostatné sbírky, vychází. Úspěch knižního debutu zapůsobil na již trvale hospitalizovaného Wenzla tak, že si jakoby rozvzpomněl, že kdysi psal verše a začal opět velmi intenzivně tvořit.
Dva roky po Yehudi Menuhinovi vychází druhá Wenzlova sbírka Hřích ublížit. Úvodní básně této sbírky představují jakousi reflexi autorovy reálné životní situace. Objevují se zde velmi zřetelně motivy nemoci, beznaděje a osamění. To, co by u jiných bylo možné považovat za jakousi básnickou hypochondrii, má u Wenzla naprosto reálný základ a bylo by podivné, kdyby se tyto motivy v této sbírce neobjevily. V následujících básních pak tyto motivy ustupují nebo jsou ironizovány. Mezi dalšími básněmi Hříchu ublížit se následně objevují dvě básnické povídky ( Lento, Přání mnoho štěstí), vystupují zde některé reálné postavy (Sergej Jesenin, Jindřich Štyrský, Svatý Antonín Paduánský, politici první republiky), jinak je však tato sbírka spíše variací na poezii Yehudi Menuhina. Drobnou básní z této sbírky promlouvá básník o sobě takto: NIKDY JSEM NEBYL PROTI VÁM? JEN MĚ MRZELO? ŽE SE STÁLE SNAŽÍTE VYVOLÁVATI MĚ JMÉNEM // Začaly taneční/nehlásil jsem se do nich / Začaly májové/přestal jsem ministrovat / Začaly hony / Chtěl jsem se zastřelit / Přestal jsem kouřit / /urazili se básníci.
V následujících dvou sbírkách (Veliký požár, 1968; Lento, 1971) se autor ještě intenzivněji vrací ke svým surrealistickým začátkům, motivy se opakují, dříve používané básnické prostředky jaksi gradují, kruh se uzavírá. Velmi přesně charakterizuje toto Wenzlovo tvůrčí období opět Ludvík Kundera: V pozdní poezii Oldřicha Wenzla se jeho motivický svět již v podstatě nerozšiřuje, mnohdy se však známé motivy vracejí jakoby kruhem a dovršují se tedy konečným významem, samy se interpretují; i humor trvá a je jen o zdání trpčí než dříve; mluvní ráz mnohých básní je týž; pravidelně se objevují epické názvuky v jakýchsi miniaturních životopisech, které jsou patrně méně fantastické, než by se zdálo; jako oblázky ze dna jazyka se vždy znovu vynoří „některá ze slov, která mi byla dosud tajemně zakázána“.
Z básní nezařazených do předchozích sbírek rozhodně stojí za pozornost baladické Slepé děti a velmi pěkná litanie 4 básně Sv. Tadeáši. U těchto dvou básní stejně jako u řady dalších nezařazených Wenzl ukazuje, že jeho básnické rozpětí je širší, než je patrné z předchozích sbírek. V případě hned několika nezařazených básní opouští autor jinak dominantní volný verš, první osobu a celkově přesahuje kamsi za Oldřicha Wenzla.
Veškerá poezie Oldřicha Wenzla je poezií stále trvajícího překvapení. Ukazuje, že každý paradox je často paradoxem jen vzdáleně (Navrhuji / Aby otcové přestali / Trestat syny / Ale aby synové / Směli trestat otce /…) a humor, který z ní na první pohled vyvěrá, snad humorem ani není. Je spíše básnickou reflexí, jedinou možnou odpovědí na nevyslovené otázky. Jednotlivé básně jsou pak pestrými, nadreálnými, ale jakoby důvěrně známými obrazy, viděnými skrz nemocniční okno, ve kterém se občas mihne odraz básníkovy tváře.
Nakladatelství Carpe Diem přináší jeho tvorbu v zatím nejrozsáhlejší podobě, pěkně edičně zpracovanou, graficky upravenou a s hezkými subtilními ilustracemi Radky Rémanové-Švihálkové. Snad pouze básnická esej – doslov Ludvíka Kundery ke druhému vydání – zde trochu chybí.
Na závěr: JAKO MILUJI RŮŽI… // jako miluji růži tak slovo mi říká / že miluji / že velice miluji / slovo miluji a růži (O. W.)