RECENZE:

A CO S NALÍČENÝM BÁSNÍKEM?
Ještě když žil, stal se skoro módním básníkem. Pamatuji se na ta léta, a tak mi až přeběhl mráz po zádech, když jsem vyslechla ujištění prodavačky jednoho velkého pražského knihkupectví, že jméno Oldřich Wenzl jí doopravdy nic neříká – těmito slovy vítala redaktorka a básnířka Dagmar Sedlická vydání Wenzlovy knihy Veškerá poezie v deníku Mladá fronta téměř před dvaceti lety. Představa, že by dnes bylo jméno Oldřich Wenzl (1921–1969) v širším povědomí o něco pevněji, je poněkud absurdní, přestože časový odstup prověřuje, že tento tvůrce své vývojové místo v české poezii má. Nakladatelství Carpe diem Michala Huvara do svého někdy poněkud rozporuplného edičního plánu zařadilo graficky nápaditý svazek Veškeré poezie, který věren svému názvu obsahuje takřka úplnou Wenzlovu produkci – tedy sbírky Yehudi Menuhin, Hřích ublížit, Veliký požár, Lento, Dvanáct poledních úderů. Nádavkem ve srovnání se zmiňovaným vydáním z roku 1982 se setkáváme se sedmdesátistránkovým oddílem Z rukopisů. Základem však zůstává edice Ludvíka Kundery, který ve své ediční zprávě ve dvaaosmdesátém roce konstatoval: „Wenzl žádnou ze svých sbírek sám nesestavil ani nekorigoval. S poukazem na stísněné nemocniční prostředí to přenechával nakladatelským pracovníkům a přátelům.“ Navzdory tomu – nebo také proto – vycházely Wenzlovy sbírky s výrazným zpožděním a podstatná část jeho díla se dostává ke čtenářům až posmrtně. Nacházíme v něm poezii pozoruhodně vyzrálou a s ironickou nadsázkou vyrovnanou. Wenzl, generační souputník (spíše však mimoběžník) druhé generace surrealistů, těží ve své tvorbě z napětí poetického, jemně a harmonicky rozněžnělého. To ovšem v moderní době paradoxně přináší nebezpečí šalebnosti a patosu, který básník redukuje vědoucím úsměvem, místy černým humorem („A děti se přec nesmějí kazit/ Nablily by do postele“). Přitom nejde ani o provokativní stylizaci, ani úzkostné stáhnutí se do masky: „Jako mladíček jsem si líčil rty/ Cihlovou červení/ To se již pro mne nehodí/ Bylo by to další zdržení/ A co s nalíčeným básníkem“ (Yehudi Menuhin). Je přínosné v jednom svazku sledovat vývoj Wenzlovy bohaté obraznosti, rozkročené někde mezi pozdním surreálnem (rukopisná báseň Jindřichu Štyrskému) přes zábranovsky milostnou dychtivost z doby, kdy oficiální tvorbu reprezentují v druhé půli 50. let pokusy takzvané poezie všedního dne, až po drzost básnické generace let šedesátých, brouskovsky vyostřenou a wernischovsky vtipnou. Škoda že předčasná smrt tento vývoj zastavila; Wenzlovi by dnes bylo osmdesát let – tolik je dnes Ludvíku Kunderovi, jeho vykladači a opatrovateli…