RECENZE:

BÁSNÍK DIVADLA ŽIVOTA
Nikoli jenom do šedesátých let, kdy vyšly v rozmezí let 1964–1971 všechny jeho úplné básnické sbírky, nýbrž do celku poválečné české poezie nezastupitelně patří dílo Oldřicha Wenzla (1921–1969). A paří do toho pevně ukutého, leč i korozemi nahlodávaného celku se zakotvením jak v dobách předchozích, tak v časech budoucích…
Proč se odkazu básníka žijícího po celý život v rodném Mělníku, od roku 1960 dokonce trvale upoutaného na nemocniční postel, ujal brněnský básník, teoretik, historik a skvělý překladatel L. Kundera? A proč čilý nakladatel z jižní Moravy? S Kunderou byl Wenzl spjat generačně a surrealistickým založením, rezonujícím v jeho díle jednou silně, jindy jen v náznacích. M. huvar pak skloubil svůj editorský zájem o dobrou poezii vůbec, jenž je příznačný pro jeho nakladatelství, s tím, jak interpretoval poetiku O. Wenzla recitátor Radim Vašinka a další představitelé „malých scén“ šedesátých let. Podnětný je v tomto směru Huvarův doslov ke knize Básník divadel poezie i divadla života.
„Nejsem nikomu pro smích / Píši básně / Abych měl pohodlný život / A uživil rodinu“. I taková, trochu potměšile laškovná, byla poetika O. Wenzla. Včetně veršů, které psal za dlouhého pobytu v nemocnici. Básně koncipované v nemocnici nadto nikdy neplnily lamentace anebo sentiment…