RECENZE:

NOVÝ WOLKER…?
(…) Z poslechu téměř osmatřicetiminutové hudební, pěvecké a recitační montáže vysvítá, že Wolkrův text v knížce je pouhým svérázně vyvedeným bookletem cédéčka. To jistě není na škodu – novátorství v tomto ohledu může být přínosné, zvláště je-li doplněno ministudií a (možná až příliš faktograficky úspornou) sondou do wolkrovské bibliografie a miniportréty účinkujících…
V montáži jsou rovnomocně prostoupeny několikeré složky, v tét hudba, zpěv a přednes. Jedna druhou nevylučují, naopak, navzájem se prolínají a umocňují, což se v případě Jany Paulové i Milana Svobody, autora klavírních improvizací i hudby k jednomu z Wolkrových textů, děje v rovině nesporné profesionality, nicméně bez přesahu, který by Wolkra generoval jako básníka přítomného i v pocitovém světě dnešního, zejména mladého čtenáře či posluchače. Lapidárně by se dal tento interpretační projekt charakterizovat jako příliš klasický, konvenční, nevybočující ze zavedeného úzu, na klima Wolkrovy poetiky až překvapivě jednostrunný…
Je znám Wolker skaut, Wolker křesťan, Wolker prokletý básník, Wolker bohém, Wolker komunista-revolucionář, Wolker milosrdný samaritán i Wolker sentimentální altruista… kolik ještě dalších tváří bychom mohli za těch málem již osm desítek let od jeho smrti vyvolat! Z toho všeho jako by v textech vybraných Georgievem a Paulovou k charakterizování tak vrstevnatě aplikovaného díla nic neexistovalo – absence nejcharakterističtější jeho komponenty, balad, pak je přímo nepochopitelná.
Jana Paulová to vysvětluje v rozhovoru: „(…) po přečtení výběru myšlenek a básní jsem okamžitě cítila příbuznost a hlavně potřebu vyjadřovat svůj emocionální svět (zvýraznil M.K.) právě skrze slova tohohle, nikdy doopravdy doceněného, básníka.“ Cituji doslova a nedivím se ani, vždyť jí pravděpodobně psal režisér scénář „na tělo“. Respektuji i to, co si sama myslí o vlastní interpretaci: „Velmi kategoricky jsme se snažili vyhnout takzvané obecné recitaci,“ říká a má při tom zajisté na mysli možnosti svého výrazového rejstříku. Ten je skutečně odstíněn od intimně vemlouvavého šepotu po ostře vybroušené, až hystericky ukřičené pasáže, což sice nikterak nesnižuje úroveň interpretky, bohužel vrství však na Wolkra další z redukovaných podob. Z tohoto hlediska je možno beze zbytku akceptovat i název kompozice – A noc je dnes nahá. Ano, jde tu o záběr jedním směrem, zejména pak hudba Milana Svobody tento lyrický valér pouze podtrhuje, nikoli však metaforicky přetváří, bez ambicí na přesah dejme tomu domény jemu nejvlastnější, světa rozvolněné hudební imaginace…
Nabízí se závěrem tázání, zda takovýto Wolker je ten pravý pro ukotvenost v literárněhistorickém povědomí, s nímž vstupujeme do nového tisíciletí. Tam se totiž to dvacáté bude reprodukovat s jistou redukcí, v níž se pochopitelně Wolkrovo dílo ztratit nemůže. Proto je nutné, abychom z něho nic podstatného nevypouštěli. Bohužel, výběr textů i jejich interpretační ladění pod hlavičkou A noc je dnes nahá tak činí.