RECENZE:

Úterý 28. 11. 2000 – Tentokráte pro vás máme cestopis. Ne informační knihu o nebezpečných koutech světa, ne poloreportáž a ne smutno-úsměvné vyprávění o cestování za totality... Ale čistokrevný cestopis.…
Když je autorem cestovatelská dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, je kvalita zaručená. To platí i v případě cestopisné knihy Velké vody Iguazú, kterou vydal nakladatel Michal Huvar a jeho Carpe diem. Vydáním tohoto cestopisu přitom nakladatel trefil hřebík přesně na hlavičku. Velké vody Iguazú totiž vyšly poprvé v roce 1957 a od těch dob se po nich slehla zem. Mnohá další díla Hanzelky a Zikmunda sice vyšla i ve druhém a třetím vydání, ale Velké vody Iguazú ne. Jejich ctitele čekalo období temna dlouhé rovných třiačtyřicet let, během nichž cestopis zmizel i z polic veřejných knihoven a pultů antikvariátů. Až letos dostaly Velké vody Iguazú tu čest vyjít podruhé. Oprávněně. Na první pohled útlý cestopis totiž nabízí spoustu skvělého čtení. Nejde jen o klasický popis cizích krajů, ale pro nás Čechy a Moravany má knížka i trochu jiné kouzlo. Oba cestovatelé totiž prošli krajem, do kterého se tuzemské šlépěje bořily až příliš často-argentinským Čakem. Právě tady se totiž nacházela a stále nachází největší kolonie Čechoslováků v Jižní Americe. V dobách hospodářské krize sem mířily tisíce krajanů za lepším živobytím. Dokonce se sem přemísťovaly i celé vesnice. Hovoří se o obci
Velké Bílovice, které se prý do Argentiny odstěhovaly celé i se starostou. Osudy našich krajanů zmíněné v knize však nejsou příběhy plnými zlata a bohatství. Spíše se dočtete o smutku, slzách, strádání a chudobě, která
našincům nedovolila vrátit se zpátky do vlasti. A přitom mnozí po rodné hroudě tolik toužili. Ale k veselejším věcem. Kniha se jmenuje Velké vody Iguazú, a to by tedy bylo, abyste se v ní nedočetli o nádherné přírodní zajímavosti Jižní Ameriky – vodopádech Iguazú, které tvoří hranici mezi Argentinou a Brazílií. Indiáni jim říkali Hřmící vody nebo také Ďáblův chřtán. Jeho podoba psaná perem Hanzelky a Zikmunda je více než plastická. „Vodopády Iguazú mají shora podobu kosy obrácené k západu. Její vnitřní konec je roztřepen, jakoby žnec zabral do skály místo do stébel. A protože udeřil důkladně, vytvořil z roztřepeného konce prvotřídní turistickou atrakci. A vytvořil také rázem světový rekord. Zavinil, že do všech propagačních brožurek, statistických příruček, světových přehledů, almanachů a bedekrů se pro všechny časy zaznamenala skutečnost téměř senzační: fronta, po které stékají Velké vody, je více než čtyři kilometry dlouhá...“