„Šprtání­ versus maskování­ uhrů, faldů a komplexů – v tom tkví­ podstata mého -náctiletého života. Takhle jsem si to gymplácký mládí­ nepředstavovala...“
Po šspěšném „základoškoláckém“ vyprávění­ â€žVeškerá podobnost a jiné kotrmelce“ (2001) přivádí­ znovu autorka na románovou scénu svou svébytnou hrdinku Annu Pišťárovou. V průběhu čtyřletého období­ se dospí­vají­cí­ studentka Anina konfrontuje s ne vždy jednoduchou realitou, bezhlavou zamilovaností­, pubertální­ náladovostí­, komickou trapností­, nárazovou ambiciíłzností­, svéráznými mezilidskými vztahy, choulostivým politickým kontextem a v klokotu každodennosti pátrá po nevšednosti. Jedná se o vtipný i dojemný, groteskní­ i hluboký, předevší­m však jadrný text, během kterého se čtenář s Aninou překlene sérií­ pikantní­ch zkoušek sebevědomí­ i svědomí­, až k famíłzní­ maturitní­ â€žzkoušce z dospělosti“.
Konec 80. let minulého století­ â€“ pranýřovaná doba, jež nicméně představuje jediné mládí­, které generace dnešní­ch třicátní­ků měla a nemůže jej než přijmout jako takové. K čemuž právě mimořádná kniha „Všechno co svrbí­, jednou svrbět přestane“ výrazně přispí­vá. Vždyť: „Nač se hrnout do nějakých -cetilet – a nedejbože – -sátilet, když v -nácti mi je tak hezky?"

Ukázka:

V sobotu k poledni jsem zabila Černěnka. Omylem jsem ho rozšlápla při šklidu, škoda. Černěnko byla jediná z pakobylek, co se trochu hejbala. Černěnko – protože oproti ostatní­m trochu černá na břichu. Originální­ prostě všehovšudy a takhle blbě dopadla... Pietně jsem Černěnkovu mrtvolku odloupla od jekoru a spláchla ji do záchodu. Spláchnout ji bylo třeba nadvakrát a ještě kapku přišťouchnout štětkou, natolik byla lehoučká. Pro žádnýho z Černěnků to holt dobrý časy nejsou. Ani u Pišťárový ale tenhle závěrečný rok sedmý pětiletky zrovna nic moc. Jednak minulou středu v ulici pří­mo naproti baráku Aulických nainstalovali telefonní­ budku (protáhli tam visací­ kabel od doposud jediný zámostský linky vedoucí­ k okresní­mu tajemní­kovi KSČ Štolcovi), a naví­c si Sašena už dva dny zvesela trpí­ střevní­ chřipkou. Štve mě to děsně, nechala jsem se tentokrát dokonce od Saši poplivat, ale žádnýho bacila se mi zas odchytnout nepodařilo. Beztak určitě plivala povrchně, bez opravdický chuti poskytnout mi službu. Ženská řevnivost, to je furt ten samej žalm. Nepochybuju o tom, že celá sedmice našich tří­dní­ch trubců by na svýho kamaráda v pří­padě poptávky plivala jak o závod. Mezi klukama to funguje primitivnějc; když se jim nabí­dne možnost flusnout si, tak si nekalkulovaně flusnou. Oni teda, magoři, abych jim zas moc nenadržovala, flušou i bez poptávky. A taky si to hubnutí­ natolik brát nemusej, když se u nich zrovna ta hormonální­ revoluce na zadku tak pří­šerně neprojevuje. Což my s Aulickou jo, my si to pořádně berem. No a zatí­mco Saša Aulická dí­ky tý nespravedlivý proháněčce shodila už aspoň dvě kila, mnou i nadále lomcuje nepřetržitá chuť k jí­dlu. Jak strejdovic prase na výkrmu. Normálně bych si teď povzdychla : „Ach jo“, jenže nemůžu, jelikož jsem se nedávno zavázala, že dětinsky „achjovat“ jednou provždy přestanu.
A jinak? Šprtám jako debil a maskuju si uhry zásypem na dětský prdelky. Šprtání­ versus maskování­ uhrů, faldů a komplexů – v tom tkví­ podstata celého mého náctiletého života. Takhle jsem si to gymplácký mládí­ nepředstavovala (ad „závazek“ čili promlčené „ach jo“). Aspoň že se mě furt drží­ ta poezie. Když ale ří­kám „furt“, mám na mysli, že se jako furt vrací­, a ne že by se mnou setrvávala bez ustání­. Naopak! Vždycky je třeba odmakat si další­ z řady banálně prozaických ikstýdenek, než to na mne náhodou znovu padne – a to většinou v naprosto neočekávaný situaci i mí­stě. Tvůrčí­ trans, náhlý blesk z mdlýho nebe. Nejdří­v to ze sebe vysmolí­m na papí­r, a pak to obyčejně – jelikož většinou to opěvuje nějakej můj milostnej či obecně existenční­ bol – obrečí­m (tajně). Jak ale ří­kám, běžnost to není­. Napří­klad právě teď – ní­čevíł ní­buď, žádná poezie, žádná strofa, žádný jamb. Vzhledem k protivným okolnostem se to dá i pochopit. Všeobecný marasmus, řekl by někdo, kdo tohle slovo běžně použí­vá. Napří­klad Dr. Ladislav Rejman by to určitě vysypal z rukávu jakbysmet (jakbysypl). Já na â€žmarasmus“ před chví­lí­ padla ve Ví­tině Kapesní­m slovní­ku cizí­ch slov. A proč že ve slovní­ku „Ví­tině“? Pří­sahám, že bych jí­ ho byla dávno vrátila, kdyby obálku trapně nehyzdil mastnej flek. A taky kdyby se mi momentálně do života tolik nehodil. (Slovní­k, ne flek. Jak mi ale do myšlenek pořád leze „flek“, tak mi to zas vyvolává žrací­ asociaci ad šunkaflek.) Zpátky ke slovní­ku a ať už to téma razantně utnu – nakonec, kde je Ví­tě konec? Někde ve východočeských dálavách si uží­vá sodomagomorských radostí­ internátní­ svobody, zatí­mco my gympláčtí­ stále jen ve stojatých polabinských vodách hrbí­me hřbet pod všudypří­tomným rodičovským jhem! Čili toho prťavýho slovní­čka cizí­ch slov si i docela zaslouží­m. Coby kompenzaci. Aspoň k částečnému uhašení­ mé neutuchají­cí­ ží­zně po termí­nech. Ží­zně beznadějně neutuchají­cí­, protože obvykle každý z termí­nů, co v noci poctivě našprtám, s následují­cí­m ránem prachsprostě zapomenu. To už ale opět bočí­m z tématu. Tedy, co se mého osobní­ho marasmu týče, kromě nesčetných fádní­ch povinností­ kde nic tu nic; žádný vzrůšo, žádný drama, žádná náctiletá láska, žádná opravdická hodnota. Kdyby byl život třeba čajem, tak ten můj louhovaným z vylouhanýho pytlí­ku.