Rodina je základ státu. A stát má mí­t pevné základy. Aspoň se to všude pí­še. Možná proto si Milan Čechura jednu vymyslel. V pří­hodách, které popisuje, tí­hne k jemnému českému humoru. Představme si jejich aktéry: Hynek Čech, hlava rodiny, chlapí­k, kterému čtyřicí­tka už ťuká na dveře. Miluje svou ženu a své dvě děti a kromě toho je amatérský spisovatel. Markéta Čechová, rodinný motor, její­ hlavní­ přání­ je mí­t všechny pohromadě a zaží­t toho spolu co nejví­c. Pavlí­k Čech, třináctiletý, docela obyčejný kluk, s docela normální­mi koní­čky. Alenka Čechová, patnáctiletá dí­vka, stojí­cí­ na prahu dospí­vání­. Proží­vají­ nejrůznější­ pří­hody, tak, jak je život přináší­. Docela obyčejné, všední­. Ale – jsou při nich spolu. A to je v dnešní­m světě možná nejdůležitější­, ačkoli to tak nevypadá. Záměrem autora nebylo napsat sociologickou studii, ale záznam chvil, při nichž by měl čtenář šsměv na tváři i v duši. Přeje si, abyste někdy i vy se svými blí­zkými zažili něco podobného jako Čechovi. A měli se rádi jako oni. Protože jak bylo řečeno švodem: rodina je základ státu.

Ukázka:

Vzpomí­nání­

Hynek Čech seděl ve svém oblí­beném ušáku za pět set korun z bazaru a měl náladu pod psa. Čučel do zdi a prsty otloukal opěradlo sesle.
To byl zas den, ří­kal si vztekle. A přijdu domů, a tady nikdo. Kde jsou všichni? Markéta určitě dřepí­ s těmi slepicemi na kafi, Alena se vybavuje s tí­m hňupem odnaproti a Pavel, mí­sto toho, aby se učil, se někde fláká. A ještě ke všemu mi táhne na čtyřicí­tku. To je na zbláznění­.
Vstal, došel k baru a otevřel ho. Z štrob po něm pokukovala jediná láhev půllitrového fernetu, o které by ani optimista nemohl ří­ci, že je ze slabé poloviny zaplněna. Ve skutečnosti se na dně třáslo strachem z osamělosti pár kapek. Hynek si rezignovaně povzdechl a chtěl otočit kovovým uzávěrem. Zůstalo bohužel u snahy. Plechová zátka se nepohnula ani o milimetr.
„Krucinál fagot, himlhergot, doprčic, já se na to vyfláknu,“ nevydržela to už hlava rodiny Čechových a znovu vší­ silou zabrala za špunt. Ten skutečně povolil, ale jen zčásti, poněkud se rozdělil a konec s ostrým okrajem vnikl nešťastní­kovi do ruky.
„Jauvej, jauvej,“ špěl Hynek a strčil si poraněný prst do pusy. „Co jsem komu udělal?“ propadl lí­tosti a šmátral v kalhotách po kapesní­ku. Když ho našel, musel sám uznat, že potenciální­ obvaz sterilitou rozhodně nevynikal. Ale po pravdě řečeno, bylo mu to jedno. Na prstu si vytvořil bakuli, zakončenou neforemným uzlem, pak si přinesl z bedničky na nářadí­ kleště (to jsem měl udělat předtí­m, napadlo ho) a odstranil zbytek zátky z láhve. Pak do sebe obrátil obsah a otřásl se. Když chtěl zavří­t bar, všiml si růžku něčeho, co čouhalo z přihrádky po straně. Odložil dopitou láhev na konferenční­ stolek a neporaněnou rukou vyndal to, co upoutalo jeho pozornost.
To je přece rodinné album, to už jsem neviděl nějakých dobrých, ří­kal si v duchu, udělal dva kroky k ušáku, a jakmile dosedl, otevřel první­ stránku. Z ní­ se na něj zubila krásná mladá holka, která měla vedle sebe nedomrlého ňoumu. Byla to první­ společná fotka jeho a Markéty. Vznikla ještě dávno předtí­m, než se vzali. Panebože, jak dlouho jsme vlastně spolu, pátral Hynek v paměti. Letos už to bude... šestnáct let. To to utí­ká. Opřel se pohodlně a obrátil list. Markétě to ve svatební­ch šatech opravdu slušelo. To jí­ bylo jednadvacet, pokračoval Hynek ve svých výpočtech. Zároveň si vzpomněl, jak se loučil se svobodou a byl docela rád, že ten stav, ve kterém se nacházel v den svatby, není­ na fotkách moc zřetelný.
Na další­ch stránkách už byly děti po narození­, nejdří­v Alenka, ta přišla po roce a po další­ch dvou Pavlí­k. A tak listoval a listoval, a děti rostly a ostatní­ kolem stárnuli. Ještě pohodlněji si opřel hlavu a usnul. Těsně předtí­m si uvědomil, že je moc rád za takovouhle rodinu.
Probudilo ho zaječení­.