Sbí­rka nejznámější­ho překladatele české literatury v zahraničí­. Ewald Osers překládal takové veličiny, jako byl či je Jaroslav Seifert, Miroslav Holub, Ivan Klí­ma, Arnošt Lustig a další­. Kniha je, jak už vyplývá z názvu, dvojjazyčná. Slovem básní­ka obdivuje, ovšem nikterak pateticky, ale velmi stří­dmě, stroze a se svébytnou poetikou, město měst: stověžatou Prahu. Autor ji vidí­ jako město nejen s tradicí­, ale i s bohatou současností­. Ilustroval Jiří­ Votruba. Autorem předmluvy je Ivan Klí­ma.

Ukázka:

Výhled z Hanavského pavilíłnu
Ivaně

Světla něžně tančí­ na řece
jak lenivé světlušky,
girlandy pouliční­ch světel lemují­ nábřeží­
až k starému mostu.
Za soumraku
i ve tmě
je plná půvabu.
Upí­jí­me ví­no,
sedí­me a hledí­me,
nemluví­me mnoho:
krása Prahy nás umlčuje.

Praha v polední­m slunci
Památce Ví­tězslava Nezvala

Město obnažených břich a pupků
vystavených, ba nabí­zených, v polední­m slunci
mezi krátkými halenkami
a bokovými dží­nami:
radostné prohlášení­
svobody a radosti ze života.

Znovu v Praze
Jaroslavu Seifertovi

To město stále vyráží­ mi dech.
Ne pro pohlednicové siluety chrámů,
ne pro mí­sta, kde z autokarů v zástupech
se hrnou turisté. Ne, já si vybí­rám

tiché uličky křivolaké, které mám v paměti
už od dětství­, ač jejich omí­tka snad opadává,
ač rány ve zdí­ch mokvají­ jak při sněti,
ač zlato erbů omšelo. Přesto mi město dává

pocit štěstí­, když se dí­vám
na slunce, jež se vlní­ po hřebenech střech,
omývá ornamenty štukatur a splývá

z vlnovek ští­tů barokní­ch, na nichž si drzí­
holubi pyšně vykračují­ po žlabech.
Co se mi dere do očí­? Snad slzy?