V detektivce se amatérský vyšetřovatel Dan Švéda už potřetí pouští do vyšetřování případu, s kterým si profesionálové nevědí rady. Využije přitom i zkušeností ze své bývalé učitelské profese. Vyřešit poněkud bizarní vraždu, zdánlivě bez motivu, ale tentokrát rozhodně nebude lehké. Tím spíš, že se Danovi do cesty opět staví překážky v podobě přitažlivých žen, kterým není snadné odolat. Vyšetřovatel Švéda však dokáže i těchto choulostivých situací využít k úspěšnému odhalení pachatele vraždy ženy. Nicméně pochmurné rozuzlení případu tentokrát bohužel nikomu nepřinese úlevu… Kniha je volným pokračováním titulů Milovníci sportu a Milovníci vína.

Ukázka:

1. kapitola

Na návštěvy u mě doma nejsem příliš zvyklý. Od té doby, co jsem se rozvedl, je mívám minimálně. Proto mě překvapilo, když se zničehonic ozvalo zazvonění. Mohl by to být pošťák, uvažoval jsem, když jsem šel ke dveřím. Ale ti, jak známo, zvoní vždycky dvakrát. Přesto jsem měl částečně pravdu. Šlo o státního zaměstnance, i když pošťák to nebyl. Otevřel jsem dveře a přede mnou stál major Roman Polák, náčelník kriminálky z Krajské správy policie ČR v Brně.
„Tak jsem tě přece našel,“ zahlaholil a hrnul se dovnitř. Rozhlížel se zvědavě kolem, asi čekal, že tady u mě někoho najde. To měl ovšem smůlu. Nemám ve zvyku si dámské návštěvy vodit domů.
Ostatně ani pánské. Takže jsem jej rozhodně nečekal. Naposled jsem ho viděl, když jsme spolu řešili případ na vinařské škole v Rakušanech.
„Rád tě vidím,“ řekl jsem popravdě, i když trochu rozpačitě. Nevěděl jsem, proč přišel, ale bylo zřejmé, že nepůjde pouze o zdvořilostní návštěvu.
„Jen mi neříkej, že jsi jel náhodou kolem,“ rýpl jsem si, když jsem ho přivedl do obýváku.
Uchechtl se: „To víš, že ne.“
„Dáš si něco k pití?“
„Jenom nějakou vodu, prosím. Ještě dnes musím být zpátky v Brně.“
„Neříkej mi, že jsi jel přes půl republiky jenom kvůli mně.“
„To určitě ne,“ zvážněl, „zavolali si mě do Prahy na kobereček.“
„Co jsi provedl?“ zeptal jsem se.
„Nemůžu hnout s případem. A pokud ho rychle nevyřeším, budu mít asi velké problémy.“
„Co je to za případ?“ začínalo mě to zajímat.
„Vražda! Co jiného?“
„Bylo o tom něco v novinách nebo televizi? Nevzpomínám si, že bych…“
„Nemůžeš si na nic vzpomínat,“ přerušil mě, „protože o tom nikdo neví. Na případ je přísné informační embargo.“
„Proč, proboha?“
„Protože podezřelý je elitní policista,“ vybalil to na mě.
„A zavražděný?“
„Obětí je jeho manželka.“
„Takže domácí zabíjačka,“ doplnil jsem jeho sdělení.
„Myslím, že ne. Kdyby to bylo tak jasné, nešel bych za tebou.“
„V čem je tedy problém?“
„Manžel nemá žádný motiv a taky má na dobu vraždy pevné alibi. Proto je téměř jisté, že manželku nezabil.“
„A proč jsi tedy přišel za mnou?“ nechápal jsem.
Rozhodil bezmocně rukama: „Protože jsem v koncích. Dane, my naprosto netušíme, co dál. Pražáci na mě tlačí, že to je absolutní priorita, chtějí to vyřešit dřív, než se o tom média dozví, a já nevím, co s tím. To se mi ještě nestalo.“
Romana jsem znal jako bodrého, veselého chlapíka, který si ví za všech okolností rady, ale teď vypadal opravdu dost zoufale.