„Desítky vilných cigaret za noc, ve které vládne svoboda a vášnivá anarchie“, takové je ladění poezie Petra Zemka. Žádné rafinované vymýšlení důmyslných metafor u psacího stolu, ale tvorba žitá, spontánní, vášnivá. Lásky bez happyendů, ale osudové. Takové básně se psávaly za starých dobrých beatnických časů, plné opojného bohémství, erotiky a nekonečných flámů. Do veršů se už ale zvolna vkrádá nostalgie středního věku, ten koktejl stesku, marnosti a deziluzí… (Jiří Žáček). Vychází v Edici klubové poezie, ilustrovala Zdeňka Hošková Edelová.

Ukázka:

DNES NEDOKÁŽI LITOVAT

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Noční můry,
šedokřídlí alkoholici,
přilétají na velký flám.
Máš zpocené tělo od těch okřídlených vágusů
s flaškami kyseliny
a plechovými hrnky
s těmi nejlepšími ročníky vína
tvých snů.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš
a není to výjimečně kvůli ní,
holce černobrvé.
Snad máš nějakou infekci ze společnosti,
či kávu stále nedopitou.
Snad jsi neunesl svoje náboženství
nebo pár básní od Kryla.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Před očima ti běží amatérský dokument toho tvého života,
aby pak stékal tak strašně starou dvaadvacetiletou tváří
do děravého svatostánku
vyrabovaného kostela v Krušnohoří.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Nad Čachticemi je dávno krvavé ráno,
měsíc zapíjí šichtu v hospodě v Sedmihradsku
a ty vstáváš z rozházené postele,
třesoucí se rukou taháš z umakartového sekretáře
balíček něžností cest
a poslední vůni té noci.

Posledních třicet sedm nocí dost špatně spíš.
Máš to těžké,
vím,
je to příznak filozofie strachu.
Ale proč tě mám litovat,
když v rádiu pořád říkají
to je žití, to je ten život?