Milovníci vína aneb Smrt na ex je druhým ze série detektivních románů Leopolda Králíka. V novém příběhu se čtenáři opět setkají s netradičním vyšetřovatelem, zaměstnancem České školní inspekce Danem Švédou, stejně jako s jeho kolegy policisty Polákem a Vondráčkem. Děj se odehrává v prostředí moravských vinařů a autor zde využil svých dobrých znalostí této komunity, ty mu umožnily věrohodně rozvinout poměrně komplikovanou zápletku. V napínavém příběhu řeší Dan Švéda velmi neobvyklý způsob vraždy. V průběhu vyšetřování i tentokrát několikrát čelí erotickým výzvám, které se mu během pátrání staví do cesty, ale které zároveň mají i zásadní vliv na úspěšné vyřešení případu. V knize, vzhledem k původní profesi autora, opět najdeme i zasvěcenou, pro některé možná až nemilosrdnou kritiku českého vzdělávacího systému.

Ukázka:

1. kapitola

Všechno to začalo velice nevinně.
„Tady je Franta Brávek,“ ozvalo se v telefonu.
Horečně jsem přemýšlel, kdo to je.
Asi to vytušil, protože to hned upřesnil: „Franta Brávek z vinařské školy.“
Aha. Už jsem byl doma. Franta byl údržbářem a školníkem na vinařské škole v Rakušanech. Znal jsem jej z dob, kdy jsem ještě učil. Pořádali jsme tehdy každý rok školní košt, což byla výstava vína zaměstnanců školství z celého okresu. Místem konání byly právě prostory vinařské školy, přesněji školní tělocvična, a tak bylo logické, že Franta patřil k důležitým organizátorům této akce.
„Já vím. Ahoj,“ řekl jsem teď už po pravdě, „co potřebuješ?“
„Víš, stala se taková věc. Zemřel Jožka Hovorka.“
Zase jsem rychle zapojil mozkové závity. Nakonec jsem si vzpomněl. Josef Hovorka byl učitel na jejich škole a známý vinař.
„To je mi líto. Díky za informaci,“ odpověděl jsem mu a nechápal úplně, proč mi to volá.
„Mně se to ale, Dane, nezdá.“
„Co se ti nezdá?“ pořád jsem sice nechápal, ale už tušil.
„No, ta jeho smrt,“ potvrdil mi podezření.
„Co se ti na ní nezdá?“
„On byl zdravý jak řepa. Rád bych byl na tom někdy zdravotně tak dobře jako on. A najednou je mrtvý. Prý na selhání srdce. Ale my jsme byli minulý měsíc spolu na povinné preventivní prohlídce a on se mi chlubil, že mu doktor, když četl jeho kardiograf, či jak se to jmenuje, řekl, že má srdce jako dvacetiletý.“
„Ale to se někdy stane, že dojde k náhlé srdeční zástavě,“ snažil jsem se rozptýlit jeho pochybnosti.
„Já tomu nevěřím,“ tvrdil dál odhodlaně.
„A co chceš po mně?“
„Abys přijel a podíval se na to.“
„Já? To je přece věc policie,“ odporoval jsem mu.
„Na ty jsem se obrátil jako první. Ale řekli mi, že to není moje věc.“
„A proč bych to měl vyšetřovat já?“ nechápal jsem.
„Protože je to podezřelé, ty jsi bezpečák a on byl v odborech!“ vytasil svůj nejsilnější argument.

Měl částečně pravdu. V době, kdy jsem ještě učil, jsem složil zkoušky na příslušném odboru ministerstva práce a sociálních věcí a dělal v rámci odborového svazu preventivní prověrky bezpečnosti práce. Někde doma možná ještě mám průkazku, která mě opravňovala ke vstupu do všech školních zařízení v republice.
„No jo, Franto, ale já už to roky nedělám,“ bránil jsem se, „navíc je to celé divné. Lékař konstatoval přirozenou smrt. Policie nezjistila nic podezřelého a ty si myslíš, že já na něco přijdu?“
„Podívat by ses na to mohl. Pokud to bude hloupost, tak se ti rád omluvím. Neříkej mi, že máš v Praze tak strašně moc práce.“
Měl pravdu, než se rozjel projekt ministra Kozla Bezpečná škola, nevěděl jsem, kam skočit dřív. Ale teď, kdy už běžel víc jak rok, to byla skoro brnkačka. Na všechno jsem měl lidi, a pokud bych na čas zmizel, možná, že by si toho ani nevšimli. Vážně jsem začal přemýšlet o tom, že bych si mohl udělat do Rakušan na pár dní výlet. Můj přirozený skepticismus mi sice říkal, že nejspíš půjde o banální záležitost, ale na druhou stranu jsem toho mohl využít k návštěvě rodičů a příbuzných, kteří bydlí nedaleko.