CARPE DIEM
NOVINKY

KATALOG
knihy
cd
cd-rom

AUTOŘI

EDICE
Edice klubové poezie

JAK NAKOUPIT

O NÁS

UKÁZKY DVD
CARPE DIEM


..::Zpět::..


Přebal

Ukradené pověsti


Valenta, Milan


Pověsti, příběhy a morytáty z horní Hané. Kdo by neznal lišku Bystroušku! To, co pro její proslulost psanými příběhy u našinců udělal Těsnohlídek, to pro její světovost učinil Janáček operou. Oba tvůrci akční rádius mazané lišky situovali způsobem „malá domů“: první do brněnské destinace bíloveckého údolí, druhý do rodných Hukvald. Zkrátka, oba ji ukradli! Komu? Hané a Hanákům! Neboť tam v kopcích nad meandrující Moravou, v hájemství hradů Bouzova, Mírova i Úsova, v mohelnických lesích na samotě hájovny Střítež Bystrouška vyrůstala u revírníka Bartoše. Tam se to všechno odehrálo. Proto „ukradené“ pověsti. Podobně jako Janáček s Těsnohlídkem ukradli Bystroušku Hanákům, tak autor knihy se rozhodl vykrást Shakespeara, Mrštíky, Londona či Vančuru a na revanš přenést děje známých příběhů do hanácké krabatiny. Ilustroval Petr Válek.

váz., pdf, ISBN 978-80-7487-301-0 , cena 299 Kč.


Ukázka:

I.

„Tož, chlapi, je to tak, okradle nám leško Bestróško!“
„Šmarjá, Jardo, a kdo?“
„A odkuď?“
„A kdy?“
„Tož sakra, chlapi, ve se ptáte jak mali Jardi. No přece od nás! A kdo, kdo asi?! No přece ti zpropadeni Brňáce! Šak je to ož dlóho, ale já se s tém neporychtoval dovčelko. Bel sem se kóknót v tem jejich údolí a haňba mně leštěla přes celó hobo, deš sem viděl to jejich myslevno. Pré tam to šecko začalo! Tak hóby s octem tam začalo! To jenom ten jejich Těsnohlédek to tak zaonačel, že včel si všeci meslijó, že naše Bestróška je z Biloveckyho údolí a né toďká ze Střiteže.“
V příšeří bývalé formanské krčmy od nepaměti zvané Na Pešti seděli u stolu tři muži. Společně jim táhlo na dvě stě a nějaký ten křížek navrch, tedy žádné podržtašky, jak se v kraji říká zelenáčům, co neví, zač je toho loket. Každý ze stolovníků nesl hrdě na hřbetě tu svou kopu, chlapi světa znalí, přestože s kořeny hluboko vrostlými do krajiny ubíhající po pravém i levém břehu řeky, po níž země nesla svoje jméno. Morava.
Takto se scházeli odjakživa – aspoň jim to připadalo. A tak je tu také všichni znali a vídali. Ten, co se rozčiloval, byl místní řezbář, a třebaže Hanák jako poleno, co měl na sobě, to hanácký kroj rozhodně nebyl. Spíše to vypadalo, jako by mu praotec jeho cechu – Mistr z Levoče – odkázal část svého šatníku. Širák s pavím perem, jenž šel odhodit v krčmě na věšák stejně jako v dál na jevišti místních ochotníků dávajících kus o šermíři z Bergeracu. Však taky kord se houpal u dveří hned vedle širáku, zatímco opasek s tepanou sponou, kam bylo možno zbraň zavěsit, obepínal mohutné tělo v kamaších ukončených fortelnými jezdeckými botami. Rozhalená halena spíš nehalila, než halila zarostlou hruď zdobenou těžkým templářským řetězem páchnoucím střelným prachem a olovem. To braši od stolu spíše než střelným prachem voněli terpentýnem a na šatech jim bylo tu a tam možno objevit skvrnku od olejových či temperových barev, která dala tušit jejich řemeslu.
„Nech to být, co ož s tém včel,“ mávl rukou druhý ze tří kumpánů a ten třetí jen přitakal: „Bať, bať, hlavně že nám šmakoje. To chce klid a nohe v teple, Jaryne,“ pravil a blahosklonně se rozhlédl lokálem poostoupeným klidem i teplem sálajících radiátorů. Za okny, kterými bylo možno vidět zámecký a dál na horizontu v náručí kopců majestátní hrad řádu německých rytířů, přebíral vládu nad krajinou podzim, a tak to ze strnišť od Stříteže studeně profukovalo a na staré zemské silnici nebylo ani živáčka. Zato v lokále vonělo svařené víno se skořicí a panovala ta správná dušičková pohoda… Tedy až na tu zatracenou lapálii s ukradenou liškou.
„Anebo Janáček! Ten zas pré že Bestróška se narodila jak von – v Hokvaldech. To je jeden jak… jak…“ docházela slova rozhořčeným ústům.
„…to je jak jeden za osmnáct a druhé bez dvóch za dvacet,“ přispěchal mu na pomoc ten z malířů, který nosil fousiska udělaná jako z té samé oficíny co řezbář a byl znalý přísloví, neboť jich za svůj život nemálo vypodobil po stěnách místních hostinců.
„…to je jeden jak druhé,“ blýskl po něm očima řezbář a napil se z poháru:
„Ale ať se na to kókáme, z jaké chcem strane, tak je to… to…“
„…prašť jako uhoď!“ helfnul mu opět ten s příslovím, ale asi to nebylo to pravé ořechové, protože se kumpán zakabonil.
„Tak je to prachsprostá zlodějina! Deť já si to leško pamatojo ešče jako klok!
„Nepovidé!“ druhý nato. A ten třetí:
„Povidé!“
„To mě fotr jednó vezl takhle po ráno na dvěstěpadesátce okolo Dóbrave, z lesa se zrovna kóřelo jak z čerstvyho hovna, všode voněle podborováke a fotr povidá: Kóké, jak to z teho křáko vali. To si tam Bestróška néspiš kochti to svó hóbovko. Tož sme se poticho prosmékle na palóček, a rychtyk! Na pařezo seděla leška Bestróška, pchala se jetrnicó a zapijela jo šlehovicó z loštěckyho poháro. Prisamboho, tak mně fotr hlásel, co merči, protože já bel eště malé smrad a přes to rošči sem nedohlidl, ale fotr bel švec. A ti nikdá nelžó! Já so vám tak nastěkané, že narazet včel na nejakyho Brňáka, tak mo povim, co si za klobók nedá!“
Jen to dořekl, jako z udělání zastavilo před Peští auto s brněnskou poznávací značkou. Postarší manželský pár vstoupil do lokálu a slušně se pozdravil s kelnerkou krev a mlíko. Ještě nestačil usednout, už byl u nich menší z malířů a slovo dalo slovo: „Pěkně u nás vítáme a skama že jste? Jaryne, prý že z Krpole. To je čtvrť v Brně, né?“








linka
© 2021 Yim