Jestliže básní­kův debut Jen oči v slzách zůstávají­ stejné (2001) se rychle a plynule zařadil do linie mladé české poezie, která je autorovými vrstevní­ky skutečně čtena, ani u druhé sbí­rky se nemusí­me v tomto směru strachovat. Ve Večeřově lyrice ubylo pří­rodní­ch motivů a přibylo "světla", často reprezentovaného zintenzí­vněnými akcenty milostného citu. Ani v nich však autor neopouští­ svůj vní­mavý pohled do nitra lidské duše. Je v něm laskavý, až wolkrovsky otevřený k novým či dosud málo poznaným dotekům okolní­ho světa. Autorem cyklu fotografií­ je Michal Huvar.

Ukázka:

Rozechvělá

Až tvář krásnou blí­zko spatří­š,
Před zraky nespočetných krůpějí­,

Pár pohledů pak poztrácí­š,
Šepotem snění­ dýchají­cí­m nadějí­.

Zrcadlovým světem v nánosech pohroužení­,
Zní­t srdce Tvé bude každou vteřinou,

Je stejně marné jen jako probouzení­,
Stí­ny přání­ do ztracena touhy zavedou.

V planinách zdání­ dlaní­ času sen duní­,
A možná tady není­,

Tíłny mnohými lí­bezně hrálo,
Otisky polibků mělo.

V obrazech tak opravdových,
Že skutečnost předčí­,

Trpknou pocity zapomnělých,
Kdesi pláče srdce něčí­.


Jinotaj lásky

Jinotaj lásky v polibcí­ch je ukotven,
Vždy od času do času ponesen,

Také od snění­ ke snění­,
Sladkém doteků zapomnění­.

Ztrápený výraz někdy má,
Jindy mnohé ztráty zanechá,

Stesky žalu jeví­,
Lesky barev zjeví­.

Do tváří­ něhy zanesen,
Do světel noci zasazen,

Jedenkrát jen smí­ být pochopen,
Jedenkrát - a také napořád.


Nebe

Projeveným leskem budoucí­m,
Planou světla světa,

Snění­m touhou běží­cí­m,
Procitá každá věta.

Častokrát byly blí­zko,
Blí­že než se zdá,

Však ří­ká se to těžko,
Jen nebe zná.

Barvy zí­třků vzdálených,
Podkresem zapsaných,

Pro slova svá,
Brány vesmí­r otví­rá.