Cí­tí­te se osaměle a máte dojem, že se z vašich krásných představ nic nesplnilo? Tento pocit má také hrdinka románu Jana Králová, když se rozhodne změnit svůj dosavadní­ jednotvárný život, aby se vymanila z kruhu apatie a prázdnoty. Neradostné dětství­ a manželství­ z rozumu v ní­ neubily cit, ani přání­ poznat někoho, kdo by ji potřeboval a koho by mohla mí­t ve svých třiapadesáti letech ještě ráda. S mužem, který odpověděl na její­ inzerát si rozumí­ od první­ho okamžiku, ale právě v následují­cí­ch dnech se při zdravotní­ prohlí­dce dozví­dá, že je vážně nemocná. Román se snaží­ přispět k poznání­, že stojí­ za to ží­t a že lze nají­t v každé situaci její­ světlejší­ stránky. V podtextu pak utěšuje, když ří­ká, že vždy existuje naděje, jež odměňuje ty, kteří­ se nevzdávají­ a věří­ v sí­lu lidské vzájemnosti i v sí­lu vlastní­ myšlenky.

Ukázka:

Vyšla z budovy o deset minut déle, než chodila obvykle, protože se nechtěla s nikým setkat na chodbě, u výtahu nebo na stanici trolejbusu a tvářit se normálně, když by nejraději křičela, plakala a současně se někam schovala. Nebe zešedivělo a spustil se drobný déšť. Bylo to jedno z těch vytrvalých mrholení­, jehož drobné kapičky obtěžovaly, ale zároveň člověk s jistotou nevěděl, zda stojí­ za to vyndat z tašky deštní­k.
Kráčela po chodní­ku a minula zastávku, kde čekalo několik lidí­ z jejich podniku. Vzpomněla si na ticho, které ji celá léta obklopovalo, a přestože to bylo ticho bez lásky, dnes by ho poprvé uví­tala, výměnou za tento stav, kdy si připadala jako odpudivá, malá a zbytečná. Měla najednou pocit, že veškerá nespravedlnost má podobu ošklivé a všudypří­tomné skvrny, která se přisála právě na ni. Každý ji vidí­ a všechny upozorňuje, jak je postižená. Mimoděk pohlédla do tváře několika chodcům, ale zdálo se, že si ji nikdo nevší­má. Jeden muž s brýlemi se na ni dokonce pří­větivě usmál a to ji povzbudilo!
Připomněla si opět Pavla a rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby se tí­m vrátila ze svých švah zpátky do reality. Vždyť já jdu vlastně k němu, pomyslela si, snad bych měla někde něco koupit. Zastavila se u cukrárny a vybrala několik dortů s čokoládovou polevou, v samoobsluze pak kilo mandarinek, pár banánů, dvě kiwi a modré hroznové ví­no, z každé bedýnky, položené na pultu dala do koší­ku několik kousků různých druhů ovoce. Uděláme si ovocný pohár, musí­me začí­t jí­st trochu zdravě a takový, jaký mu já připraví­m, určitě nikdy nejedl! řekla si, a se šlehačkou. U pokladny zahlédla bonbíłny, stejné, které měl v autě, a musela se při té vzpomí­nce usmát.
„Je to všechno?“ zeptala se pokladní­.
„Ne, ještě tyhle dvě citríłnové roličky!“ sáhla pro ně do krabice a položila je vedle koší­ku.
Dům, kde bydlel, byl na opačném konci stejného sí­dliště, dost daleko na normální­ chůzi, na další­ zastávce nastoupila do tramvaje a jela až na konečnou.
„Tak kdepak se mi touláš?“ přiví­tal ji Pavel. „Už tě netrpělivě vyhlí­ží­m!“
„Zastavila jsem se v obchodu, něco pro nás koupit!“
„íšplně zbytečně, všechno máme. Na sporáku nám stydnou kuřecí­ pří­rodní­ ří­zky, v konvici voda a v lednici ovocné poháry!“
„Co to ří­káš! Opravdu?“
„Ano. Slyší­š dobře, to já rád! A někam se posaď,“ vzal do ruky dvě vyžehlené košile, přehozené přes opěradlo křesla.
„Také jsem koupila ovoce na pohár! Čteme si myšlenky,“ odpověděla a sedla si na gauč.
„Já ví­m, a není­ to poprvé,“ usmál se, „tak já jdu prostí­rat, ano?“
Přisvědčila, a zatí­mco v malé kuchyňce připravoval talí­ře, rozhlí­žela se okolo sebe. Na stěnách dvoje starožitné hodiny, kupodivu jdoucí­, několik obrázků na černém podkladu, patrně paličkovaných. Připomnělo jí­ to dobu, kdy se o ruční­ práce sama zají­mala. V mahagonové obývací­ stěně byly srovnány stovky knih, některé ležely i nahoře, jako kdyby se už nevešly do řady! Vedle velké zrcadlo ve starém, vyřezávaném rámu a mezi křesly stojací­ lampa se skleněnou odkládací­ deskou. Na elipsovitém stolku stál sví­cen s napůl vysví­cenou sví­čkou a stojánek na vonné tyčinky. Celý pokoj dýchal teplem domova a věci, které kolem sebe viděla, se hodně podobaly její­mu vkusu. Od muže, žijí­cí­ho o samotě, by čekala spí­še strohé bí­lé stěny a pří­snou prázdnotu, občas porušenou ledabylým nepořádkem, ale jeho byt ji pří­jemně překvapil.