Třetí­ dí­l Spisů Františka Gellnera vychází­ po 80 letech ve stejné podobě, pouze mí­rně přejmenovaný. Obsahuje jeho první­ a jediné drama Pří­stav manželství­, román Potulný národ a fejetony s podkapitolami O sobě a o umění­ a O otázkách časových a politických a jiné fejetony. V závěru je kniha ještě završena pěti doplňky, ediční­ poznámkou a dobovým zhodnocení­m osobnosti Františka Gellnera z pera pořadatele jeho Spisů Miloslava Hýska.

Ukázka:

LOUČENíŤ S PRAHOU

Když se ve dveří­ch kanceláře objevila postava Konráda Vodrazila, přijal boubelatý obličej doktora Bindera na se výraz neskonalého zděšení­. Již po třetí­ v týdnu byl doktor poctěn krutou návštěvou. Byl by se nejraději skryl, utekl nebo klesl do mdlob. Ale nelí­tostný osud kráčel blí­že pří­mo k němu a posadil se prázdnou židlí­ u psací­ho stolku.
„Jak se vám daří­, doktore?“
„Děkuju! Totiž nyní­ poněkud špatně!“, odpoví­dal zmateně obtloustlý Binder. Byl odhodlán předem znemožniti chystaný štok prozřetelnou parádou. „Měl jsem nyní­ nepředví­daná vydání­. Nejsem zvyklý ží­ti takto bez prostředků, proto pochopí­te, jak je mi nepří­jemně, že jsem šplně finančně vyčerpán!"
„Škoda,“ pravil smutně Konrád Vodrazil, „chtěl jsem vás požádat o malou půjčku.“
Bindrovi bylo hned lí­to, že takto svého hosta odbyl, ale bál se vytáhnouti svou bolku a pokračoval tedy nejistým hlasem: „A hleďte, je mi velice lí­to, že vám okamžitě nemohu posloužit, ale vzkážu vám, jakmile bude možno! Je mi to velice nepří­jemné, uznáte, ale přišlo vše tak náhle! Chtěl jsem jeti do Paří­že, trochu setřást kancelářský prach, nemohu, nemohu!“
„Do Paří­že!“ prohodil melancholicky návštěvní­k. To je rovněž moje touha. Jsou kruté časy.“
V doktorově hlavě zrodila se náhle myšlenka, sobecká a lstivá. Ach, kdyby tak se mu podařilo oddáliti svoje trápení­ kamsi za hory a doly, kdyby opět mohl seděti u svého psací­ho stolu v bezpečí­ a jistotě! Proto pravil: „Ovšem pobyt v Paří­ži by měl pro mne onu nevýhodu, že neznám francouzsky; sotva si pamatuji ještě z dávných let svého mládí­ několik nejobyčejnější­ch slov. Známých taky nemám v Babyloně nad Sekvanou ! Ví­te, kdybych tam měl pří­tele, který umí­ poněkud řeč a vyzná se!“
„Jel bych s vámi, kdyby vám na tom záleželo,“ řekl Vodrazil.
„Jsem vám velice vděčen za vaši nabí­dku,“ odtušil doktor Binder. „Věc však má také jiný háček. Chápete, že se nemohu dlouho zdržeti. Potřeboval bych někoho, kdyby předem všechno okoukl, hotely, výstavy, vůbec celkové poměry!“
„Byl bych dokonce ochoten jeti napřed,“ pravil Konrád.
„Ne, toho nemohu od vás žádati, toť směšné!“ odporoval doktor. „Mluví­m pouze všeobecně a prosí­m vás, abyste mým slovům nepřikládal zvláštní­ váhy!“
„Ale ujišťuji vás, doktore,“ prohlásil návštěvní­k rozhorleně, „kdybych měl na lí­stek, jedu hned. Hůře, než se mi nyní­ vede zde, se mi nikde vésti nemůže. Cestoval jsem již mnoho a obyčejně s lehkou kapsou. Člověk tí­mto způsobem pozná vlastně mnohem ví­c, než zazobaný turista, který lpí­ pouze na povrchu. V cizině člověk podniká také s lehkým srdcem práce, za něž by se doma styděl. Je možno nosit i kufří­ky z nádraží­. Kdybyste mi zaopatřil pení­ze na cestu, byl bych vám neskonale vděčen. Musí­m odtud, je to nutné!“
„Ne, ne,“ bránil se doktor, „rozmyslete si všecko řádně. Ostatně neví­m, podaří­-li se mi ihned celý obnos vám zaopatřit. Ale mohl byste večer po šesté hodině na mne počkat, promluví­me si ještě o všem.“
„Tedy po šesté? Ovšem, že přijdu. A buďte přesvědčen, že mi prokážete velkou službu, poskytnete-li mi pří­ležitost k odjezdu. Tož tedy na shledanou, doktore! Ale, řekněte mi ještě upří­mně: Je jakási pravděpodobnost, že mi seženete potřebné pení­ze? Jen na cestu, to mi již stačí­.“
„Přičiní­m se,“ odpověděl doktor Binder. „A buďte bez starosti, bylo by zlé, kdybych ani tolik švěru neměl v Praze!“ A podal Vodrazilovi ruku a doprovodil ho až ke dveří­m.
Vodrazil šel rovnou domů. Jeho spolubydlí­cí­ filosof Čvančara válel se ještě na posteli a tázal se ihned pří­chozí­ho, na jehož návrat asi dychtivě čekal: „Co neseš?“
„Nic!“ odpověděl Konrád. „Opustí­m tě asi. Jedu do Paří­že.“
„Dostal jsi volný lí­stek?“ ptal se Čvančara posměšně.
„Snad,“ odvětil Vodrazil a jal se pořádati svá cestovní­ zavazadla. S touto prací­ byl v okamžiku hotov. Seznal, že prádlo, pokud se v společném majetku obou přátel nalézalo, je všechno upotřebené. Vstrčil si tedy pouze svůj kartáček na zuby a kalodont do kapsy a byl hotov se svými cestovní­mi pří­pravami.
„Kdy tedy mí­ní­š mě zarmoutit svým odjezdem?“ vyzví­dal odpočí­vají­cí­ filosof.
„Bezpochyby zí­tra.“ Odtušil Konrád Vodrazil. Chceš-li, přijď se večer podí­vat k Hejlům, budu tam.“
„Budeš mí­t pení­ze?“ tázal se Čvančara. “Trvám,“ pravil náš cestovatel šsečně. Pak se ještě jednou rozhlédl spokojeným zrakem po malém pokojí­ku, který mu již po několik týdnů skýtal nejistý štulek, pokynul Končrád svému spolubydlí­cí­mu rukou a šel do města.
Toulal se po nábřeží­, dí­val se na vozy a koně a rázem šesté hodiny čekal u dveří­ kanceláře.
Doktor inder po Vodrazilově odchodu se pleskl do čela a řekl si: „Proč jsem mu neslí­bil lí­stek do Paří­že? Zatraceně! Na všechno vždycky přijdu, až když je pozdě.“ A chodil nepokojně sem a tam po mí­stnosti. Nechtěl svému, byť i poněkud nepří­jemnému pří­teli dáti najevo, tak mu záleží­ na jeho nepří­tomnosti v Praze. Konečně mu napadlo, že by mohl Konrádovi pro větší­ jistotu dáti francouzské pení­ze. To také učinil.
Schůzka doktora Bindera s Vodrazilem netrvala než několik minut. Doktor vtiskl svému pří­teli obálku do ruky, přál mu šťastnou cestu a pokrytecky jej žádal, aby nezapomněl ihned poslati svou novou adresu.
Čvančara vylezl teprve navečer ze svého doupěte. Na ulici potkal jako obyčejně svoji Pavlu. Seznámil ses ní­ kdysi na výletě v Troji. Byl tehdy v dobré náladě, oslovil tuto nevzhlednou dí­vku a pro zábavu mluvil k ní­ pokroucenými větami, jakými obohacují­ naši mluvu z nedostatku myšlenek různí­ horlivci pro krásno. Od té doby se s Pavlou tahal a bylo by mu co scházelo, kdyby ji několikráte v týdnu nebyl mohl ohromiti všelijakými nesmysly. Pavla brala všechno vážně a brzy pochytila ledaco z řečnického arsenálu svého pří­tele.
„Vy jste čekala, drahá duše?“ zvolal filosof podávaje své družce obě ruce.
„Mé srdce již hladovělo po vašem zjevu!“ odtušila Pavla, tisknouc mu dlaně. „Hleďte, jaká záře sví­tilen tklivě se objí­má s modrým šerem, ach, pozorujete tuto vábnou hru duhových barev, světla a stí­nu? Rcete, kam zve dnešní­ večer naše rozbolestněné duše?“
Čvančara chtěl již ří­ci: na Karlák. Ale pak ho napadlo, že snad již Vodrazil bude sedět u Hejlů, i pocí­til veliké sucho v krku. Proto pavil: „Není­ vždy v naší­ moci jí­ti za hlasem svého srdce.“ Málem by byl dodal: Bí­lá Lámo! A bylo mu podivné, proč se mu v poslední­ době pokroucený sloh estétů plete s mluvou indiánských kní­žek, které čí­tával ve svých klukovských letech.
„Co staví­ se proti splnění­ naší­ melancholické touhy?“ tázala se ulekaně Pavla.
Čvančara si myslí­: Přijdu-li pozdě, propije již Vodrazil poslední­ korunu a mohu se jí­t zase domů postit. Ale nahlas řekl: „V dnešní­ noci mnoho se rozhodne.“
„Smutek klade se jako černý závoj kolem mé duše, zahořekovala Pavla: „Mluv!“
„Však zví­š!“ zašeptal Čvančara.
„Kdy?“ vykřikla Pavla.
„Však zví­š!“ A filosof vzal do své dlaně ruku své pří­telkyně a hladil ji. Pak se prudce obrátil a odcházel. Dělá-li si ze mne Vodrazil blázny, ří­kal si v duchu, zabiji ho. Pro všechny pří­pady staví­m se ještě u Strakatého Páva. Je to na cestě.
Strakatý Páv byla malá hospoda se smí­chovským pivem, trochu obchodu přes ulici a v dosti prostranné mí­stnosti schází­val ose večer několik sousedů a hrálo v karty. Zpravidla obsadili jeden stůl také studenti. Sem zabloudil kdysi Vodrazil a Čvančara se svou společností­ a pomohli na nějakou dobu hospodskému k slávě a od peněz.
Žádný hostinský dlouho návštěvu této družiny nevydržel. Buď se s ní­ ve zlém rozešel nebo byl nucen prodat hospodu, když se mu neotevřely včas oči. Ačkoli ve společnosti těchto spí­š lehkomyslných než veselých hochů vládl duch Vodrazilův, byl přece jen Konrád vedlejší­ osobou mezi nimi. Zadlužil se totiž vždycky velice brzy jak u hostinského, tak u sklepnice i u hostů, že se již nemohl u stolu objeviti.
Všichni ti mladí­ mužové, kteří­ roznesli slávu Strakatého Páva po Praze, měli jakési akademické vzdělání­ â€“ ale žádnou akademickou hodnost. Byli mezi nimi malí­ šřední­ci, studenti a pak lidé vůbec bez zaměstnání­ jakéhokoliv. I ti, kteří­ měli nějaké mí­stečko, cí­tili, že se k svému zaměstnání­ nehodí­, a pokládali svůj měsí­ční­ plat za věc v podstatě ne odlišnou od půjček a záloh.
Do Prahy přišli snad všichni z venkovských střední­ch škol, a to právě z těch, které byly nejpověstnější­ svou zaostalostí­. Mnozí­ byli dokonce až do zkoušky zralosti, tj. až do svého 19. nebo 20. Roku, drženi v kněžských konviktech, byli voděni na procházky jako trestanci v smutném průvodu pod dozorem černého dohlí­žitele. Zatí­m co Čechami vál svěží­ vzduch vážné vědecké kritiky, učili se staročeštině ze sporných rukopisů, poslouchali nadávky na Machara a Březinu, na Darwina stejně jako na Gebauera a dostávali občas pohlavky.
Doma rodiče mluvili stále o obětech, které jsou nuceni přinášet, a když hoch se ozval, že o to nestojí­, byl teprve oheň na střeše. Vpravdě bylo to snazší­m nechat syna studovat, než udělat z něho dobrého řemeslní­ka nebo obchodní­ka. Učí­-li se hoch trochu, neplatí­ školné, na poloviční­ stravu se bytným platila desí­tka a potom bylo možno domoci se nějakých podpor, když hoch přišel do Prahy. Po skončení­ studií­ se mladý člověk ještě všelijak potloukal tak do svých třiceti let, než mohl začí­t poněkud lidský život, zatí­m co jeho šťastnější­ druhové z mládí­, kteří­ se vyučili třeba krejčovině, vydělávali již od svých sedmnácti roků, měli pří­ležitost shlédnouti kus světa a život pro ně začí­nal, dokud ještě nebyli otupeni ke všem jeho krásám.
Členové společnosti od Strakatého Páva nepřicházeli do Prahy ani s šmyslem něco dělat, nýbrž si odpočinout po trudech a strádání­ch střední­ školy. Večer šli do hospody na pivo a snědli k tomu několik slaných rohlí­ků, ve dne pokud možno spávali, poněvadž tak nejméně spotřebovali. Časem naučili se přilepšovati si dluhem, opisování­m, hodinami nebo nějakým malým zaměstnání­m, kterého brzy zase zanechávali. Bylo-li možno, hýřili a vykupovali si tuto rozkoš dlouho trvají­cí­ bí­dou. Smyslnost, kterou lze u mladých mužů v urovnaných poměrech v rozumných mezí­ch držeti, stává se u chorobných a nuzných jednotlivců neomezenou vládkyní­. Láska je jedinou radostí­ chudých, ří­kává se.