..::Zpět::..
„Šprtání versus maskování uhrů, faldů a komplexů – v tom tkví podstata mého -náctiletého života. Takhle jsem si to gymplácký mládí nepředstavovala...“
Po šspěšném „základoškoláckém“ vyprávění „Veškerá podobnost a jiné kotrmelce“ (2001) přivádí znovu autorka na románovou scénu svou svébytnou hrdinku Annu Pišťárovou. V průběhu čtyřletého období se dospívající studentka Anina konfrontuje s ne vždy jednoduchou realitou, bezhlavou zamilovaností, pubertální náladovostí, komickou trapností, nárazovou ambiciíłzností, svéráznými mezilidskými vztahy, choulostivým politickým kontextem a v klokotu každodennosti pátrá po nevšednosti. Jedná se o vtipný i dojemný, groteskní i hluboký, především však jadrný text, během kterého se čtenář s Aninou překlene sérií pikantních zkoušek sebevědomí i svědomí, až k famíłzní maturitní „zkoušce z dospělosti“.
Konec 80. let minulého století – pranýřovaná doba, jež nicméně představuje jediné mládí, které generace dnešních třicátníků měla a nemůže jej než přijmout jako takové. K čemuž právě mimořádná kniha „Všechno co svrbí, jednou svrbět přestane“ výrazně přispívá. Vždyť: „Nač se hrnout do nějakých -cetilet – a nedejbože – -sátilet, když v -nácti mi je tak hezky?"
ISBN 978-80-86362-86-1, cena 289 Kč.
Ukázka:
V sobotu k poledni jsem zabila Černěnka. Omylem jsem ho rozšlápla při šklidu, škoda. Černěnko byla jediná z pakobylek, co se trochu hejbala. Černěnko – protože oproti ostatním trochu černá na břichu. Originální prostě všehovšudy a takhle blbě dopadla... Pietně jsem Černěnkovu mrtvolku odloupla od jekoru a spláchla ji do záchodu. Spláchnout ji bylo třeba nadvakrát a ještě kapku přišťouchnout štětkou, natolik byla lehoučká. Pro žádnýho z Černěnků to holt dobrý časy nejsou. Ani u Pišťárový ale tenhle závěrečný rok sedmý pětiletky zrovna nic moc. Jednak minulou středu v ulici přímo naproti baráku Aulických nainstalovali telefonní budku (protáhli tam visací kabel od doposud jediný zámostský linky vedoucí k okresnímu tajemníkovi KSČ Štolcovi), a navíc si Sašena už dva dny zvesela trpí střevní chřipkou. Štve mě to děsně, nechala jsem se tentokrát dokonce od Saši poplivat, ale žádnýho bacila se mi zas odchytnout nepodařilo. Beztak určitě plivala povrchně, bez opravdický chuti poskytnout mi službu. Ženská řevnivost, to je furt ten samej žalm. Nepochybuju o tom, že celá sedmice našich třídních trubců by na svýho kamaráda v případě poptávky plivala jak o závod. Mezi klukama to funguje primitivnějc; když se jim nabídne možnost flusnout si, tak si nekalkulovaně flusnou. Oni teda, magoři, abych jim zas moc nenadržovala, flušou i bez poptávky. A taky si to hubnutí natolik brát nemusej, když se u nich zrovna ta hormonální revoluce na zadku tak příšerně neprojevuje. Což my s Aulickou jo, my si to pořádně berem. No a zatímco Saša Aulická díky tý nespravedlivý proháněčce shodila už aspoň dvě kila, mnou i nadále lomcuje nepřetržitá chuť k jídlu. Jak strejdovic prase na výkrmu. Normálně bych si teď povzdychla : „Ach jo“, jenže nemůžu, jelikož jsem se nedávno zavázala, že dětinsky „achjovat“ jednou provždy přestanu.
A jinak? Šprtám jako debil a maskuju si uhry zásypem na dětský prdelky. Šprtání versus maskování uhrů, faldů a komplexů – v tom tkví podstata celého mého náctiletého života. Takhle jsem si to gymplácký mládí nepředstavovala (ad „závazek“ čili promlčené „ach jo“). Aspoň že se mě furt drží ta poezie. Když ale říkám „furt“, mám na mysli, že se jako furt vrací, a ne že by se mnou setrvávala bez ustání. Naopak! Vždycky je třeba odmakat si další z řady banálně prozaických ikstýdenek, než to na mne náhodou znovu padne – a to většinou v naprosto neočekávaný situaci i místě. Tvůrčí trans, náhlý blesk z mdlýho nebe. Nejdřív to ze sebe vysmolím na papír, a pak to obyčejně – jelikož většinou to opěvuje nějakej můj milostnej či obecně existenční bol – obrečím (tajně). Jak ale říkám, běžnost to není. Například právě teď – níčevíł níbuď, žádná poezie, žádná strofa, žádný jamb. Vzhledem k protivným okolnostem se to dá i pochopit. Všeobecný marasmus, řekl by někdo, kdo tohle slovo běžně používá. Například Dr. Ladislav Rejman by to určitě vysypal z rukávu jakbysmet (jakbysypl). Já na „marasmus“ před chvílí padla ve Vítině Kapesním slovníku cizích slov. A proč že ve slovníku „Vítině“? Přísahám, že bych jí ho byla dávno vrátila, kdyby obálku trapně nehyzdil mastnej flek. A taky kdyby se mi momentálně do života tolik nehodil. (Slovník, ne flek. Jak mi ale do myšlenek pořád leze „flek“, tak mi to zas vyvolává žrací asociaci ad šunkaflek.) Zpátky ke slovníku a ať už to téma razantně utnu – nakonec, kde je Vítě konec? Někde ve východočeských dálavách si užívá sodomagomorských radostí internátní svobody, zatímco my gympláčtí stále jen ve stojatých polabinských vodách hrbíme hřbet pod všudypřítomným rodičovským jhem! Čili toho prťavýho slovníčka cizích slov si i docela zasloužím. Coby kompenzaci. Aspoň k částečnému uhašení mé neutuchající žízně po termínech. Žízně beznadějně neutuchající, protože obvykle každý z termínů, co v noci poctivě našprtám, s následujícím ránem prachsprostě zapomenu. To už ale opět bočím z tématu. Tedy, co se mého osobního marasmu týče, kromě nesčetných fádních povinností kde nic tu nic; žádný vzrůšo, žádný drama, žádná náctiletá láska, žádná opravdická hodnota. Kdyby byl život třeba čajem, tak ten můj louhovaným z vylouhanýho pytlíku.
|