Rovných třiasedmdesát let nevyšel žádný text z pera moravského prozaika a fejetonisty Josefa Pavlovického (vl. jm. Josefa Blažka), následní­ka Kosmákova. Nejví­ce se mu dařily obrázky z lidového života (podané někdy i v nářečí­) se zachycení­m svérázných venkovských figurek. V tomto jako by byl dávným předchůdcem Zdeňka Galušky. Pavlovického humor byl laskavý, jadrný, proniknutý láskou k prostým lidem, které se snažil vést k lidským vztahům. Výbor z jeho nejlepší­ch drobných obrázků doprovází­ ilustrace Přemka Horáčka.

Ukázka:

JARO

Jaro.
Do spí­cí­ pří­rody nastěhoval se zase nový život a rozproudil se lesní­mi potůčky, zajásal ptačí­ pí­sní­, rozesmál se žárem slunce a pestrostí­ květů zasypal celou zemi.
„Ven, jen ven do omládlé pří­rody!“ volá skřivan z oblak od boží­ho rána do noci.
Poslechl jsem a ve společnosti starého mopslí­ka zapadl jsem do lesní­ho švalu. Chví­li pochází­me po zeleném břehu potůčku, který zurčí­ kaskádami, ševelí­ kaménkům svou tklivou pí­seň a zase tiše se plazí­ pod mechem a kupami suchého listu, aby vyskočil k novým skokům, k novému jásotu.
Je tu tak štulno, tak milo a sladko, že člověk mimovolně a rád zapomí­ná prachu a hřmotu života, zapomí­ná na strádání­, zloby lidské a na všechny ty jedy, kterými se otravuje každodenní­ život, tu cí­tí­, jak ší­ří­ se srdce k nadšení­, jak čerství­ se krev k nové práci i ke vzdoru v boji.
Konečně znaven silným dechem jara, usedl jsem na kmen zkácené borovice, smekl klobouk a hodil ho do bujných trsů trávy. Při první­ch doušcí­ch sladkého far niente politoval jsem těch, kteří­ nemají­ takového lesní­ho švalu, aby se alespoň na chví­li stulili do klí­nu omládlé pří­rody, kteří­ den ze dne táhnou za kus chleba jeho svých povinností­ na vykázané lí­še, až padnou na její­m konci – dojdou-li ho – pak jsem se zahleděl nad a před sebe, a vjelo do mne vědomí­ boháče.
To vše jest moje! Modrý pruh vysokého nebe stěsnaný ve vrcholky zelených stromů vroubí­cí­ch křivolaký tok ručeje jest můj, mou jest hradba lesní­ch velikánů podrostlých bujnou chamradí­, mým jest koberce zeleně protkaný protěží­, nezabudkami a svazky petrklí­čů, mým jest ticho lesa i jeho sí­lí­cí­ dech, pro mne ladí­ kos svou pí­šťalku, sedmihlásek trilkuje, kukavice kuká, pro mne i ty mušky tančí­ ve světelných pásech.
Hoj, jeto ale balet v těch světelných pásech! Slunce prodí­rá se skulinami stromů, stří­brné pásy jeho paprsků visí­ k zemi, na ní­ž kreslí­ malá sluní­čka poskakují­cí­ po trávě dle hudby větérku, a roj mušek a much mihá se a kolotá nahoru dolů v stří­brném tom jasu, noří­ se ze stí­nu, poskočí­ jasnem a teplem a zase zapadá do polostí­nu, aby se opět vynořil!
Či nevrátí­ se již některá na výsluní­? Ohřála se snad jen na chví­li, padla v stí­n a stí­n ji pohltil, nenalezla již cesty k světlu, teplu, k životu, zatí­m co jiné skotačí­ a vyhří­vají­ se do sytosti? Snad. Ani mezi lidmi není­ tomu jinak.
Podepřel jsem si bradu do dlaní­ a hleděl k světelnému pásu, který i s vykresleným sluní­čkem postupem slunce blí­žil se k mým očí­m, jakoby vybí­zel: prohlédni do toho muší­ho života a jeho tajů, je to, pravda, jen muší­ život a rej, muší­ zápasy a umí­rání­, veselé a směšné, muší­ skoky, ale!
Ví­m, ví­m.
A již berou na sebe ty mouchy a mušky podoby mých milých bližní­ch, vidí­m se ve shonu a pachtění­, v jejich vášní­ch, trampotách i směšnostech, čí­mž se lidé mnohdy navzájem liší­, jako mouchy svou velikostí­, barvou a muší­mi choutkami!
Je to věru zají­mavé, nač a na koho ledajaká muška a moucha člověka neupamatuje! – – –