Soubor deví­ti poví­dek a novel, které vznikly v letech 1995 až 2005 na základě autorových osobní­ch a cestovatelských zkušeností­, a to na mí­stech s nedotčenou pří­rodou. Mezi taková patří­ Aljaška a Yukon nebo pří­rodní­ parky v kanadských provincií­ch Ontario, Alberta a Britská Kolumbie. Řeka Colorado, jez vyhloubila Velký kaňon v Arizoně, je v podstatě stejná jako před tisí­ci lety. Na západní­m pobřeží­ Mexika, často jen par kilometru od turistických letovisek, existuje nefalšovaná divočina s prvobytnými podmí­nkami života. Totéž platí­ o tichomořských ostrovech Maui a Fatu Hiva. Právě tam čtenáře pří­běhy zavedou. Exotická lokalita v nich není­ vsak jen barvitou scénou pro nečekaná dramata s mnoha zápletkami a ještě méně očekávaným rozuzlení­m, nýbrž skutečným životní­m rozcestí­m. Často se idylický výlet do divočiny změní­ v zápas člověka s jeho dosavadní­mi hodnotami a stereotypy či pří­mo v boj o přežití­. Na českém knižní­m trhu neexistuje nic podobného.

Ukázka:

Fetiše minulosti

Ivan se na pár vteřin zastavil a ohlédl se. Výhled byl nádherný – na vzdálený horský hřeben s pravidelným žebroví­m, na pahorky šdolí­ s pastvinami a tmavými skvrnami stád, na šzkou silnici, po ní­ž přijeli. Hluboko dole, na pří­rodní­m parkovišti, stál bí­lý Ford Focus. Eva zřejmě zalezla dovnitř, protože ji nebylo nikde vidět. To je rozumné. Znovu ho bodla pochybnost, zda se zachoval správně.
Ale o co proboha jde? Za okamžik bude nahoře, udělá pár fotek a dolů doslova seběhne. Jde maximálně o 10 či 15 minut. Nic se přece neděje. Žádné nebezpečí­ jí­ nehrozí­. Mrkl na hodinky – 14.46. Smrákat se začí­ná až po šesté, a kromě toho po silnici každou minutu projede nějaké auto, patrně mí­stní­ usedlí­ci. Turisty tahle odlehlá výspa neláká, před necelou hodinou to viděli jasně: v mí­stech, kde končí­ kvalitní­ asfaltka a stojí­ varovná tabule „vstup na vaše riziko“, devět z deseti aut obracelo. Pokračovali zřejmě jen ti, kdo chtějí­ něco extra, kdo vyhledávají­ dobrodružství­, námahu, primitivní­ podmí­nky, originalitu, kdo si zvykli na pří­rodě ověřovat svou odolnost. Následují­cí­ kilometry byly chví­lemi opravdu o nervy – prašná silnice jen pro jedno auto, nepřehledné zákruty, padají­cí­ kamení­ a nepří­liš nadějně vypadají­cí­ svodidla na exponovaných mí­stech. Skoro jako by opravdu opustili Ameriku, pomyslel si Ivan a přidal do kroku. Ale výčitku tí­m nezahnal. Ostatně, nebyla to obyčejná výčitka, bylo to cosi hlubší­ho, co se přes jeho odpor vynořovalo znovu a znovu, vždy nečekaně a s větší­ intenzitou než dří­ve. Bylo mu jasné, že to „cosi“ bude muset řešit, nevyhne se tomu.
Ale teď ne, teď ještě ne, skoro zaprosil v duchu. Vždyť co na tom, že mají­ různé názory, to je přece i v nejharmoničtější­m vztahu normální­. Až dosud se jim vždy dařilo nají­t kompromis, kupodivu ve věcech zásadní­ch snáze než v podružnostech, připomněl si udiveně. Poslední­ dilema byla nepochybně podružnost. Polezou nahoru či ne? Tenhle snad tři sta metrů vysoký štes vypadal ze silnice jako obyčejný kopec porostlý suchým hloží­m. Evu výstup na něj vůbec nelákal, zvláště když po několika minutách chůze zjistila, že by kvůli tomu musela přelézat plot. Namí­tla celkem logicky, že jde o ohrazené soukromé šzemí­, a nakonec mu rozzlobeně řekla, že je cvok, a zamí­řila zpět k autu. Mrzelo ho, že ji nedokázal přesvědčit, ale hlavně se ho dotklo další­ potvrzení­ faktu, že Eva pří­rodu necí­tí­ stejně jako on, že se spokojuje s povrchem, zatí­mco on vždy touží­ vidět, poznat, zaží­t co nejví­ce. Bohužel, jeho sklon rozebí­rat psychické pochody občas hraničí­ s citovou vivisekcí­, připustil neochotně. Když se otočil podruhé, Eva už byla zpět u auta a dokonce mu zamávala. Proč tedy v něm přetrvává ta zvláštní­ hořkost? Je to prostě jeho žárlivá bezmocnost nad rozdí­lnou intenzitou pří­stupu k realitě? Je to předzvěst mnohem vážnější­ch šskalí­ v jejich vztahu?
Ještě několik kroků a do tváře mu narazil opojně čerstvý ví­tr. Byl na vrcholu. Přesně v 15.00. Obklopil ho třistašedesátistupňový prostor a tak na okamžik nevěděl, kam se podí­vat dří­ve. Na moře, samozřejmě, napověděl mu racionální­ vnitřní­ hlas, kvůli tomu to podnikl. Zadí­val se do dálky – voda i obloha nad obzorem měly navlas stejný odstí­n. Vypadalo to, že se slévají­. Ale zají­mavější­ bylo dění­ kolmo dole. Sledoval mohutné vlny, spěchají­cí­ k podnoží­ štesu, a napadlo ho, že jde o poslední­ vteřiny jejich existence, možná po mnohatisí­cikilometrové pouti. Vlastní­ srážku moře a pevniny sice neviděl, bránil mu v tom převis, ale slyšel mohutný dunivý náraz a zpět do moře se valila zpěněná protivlna, jež ovšem byla okamžitě přemožena, a vše se opakovalo, nevyčerpatelné defilé. Dokázal by se na to dí­vat hodně dlouho. Hodinky ukazovaly 15.12. Dvanáct minut uplynulo jako pár vteřin. Musí­ si pospí­šit.
Vyjmul fotoaparát, nasadil panoramatický objektiv a postoupil na okraj, odkud se oteví­rala celá zátoka Kahakuloa z ptačí­ perspektivy.
Jenže co to? Slunce ztrácí­ sí­lu a scenérie blyštivou barevnost. Vzhlédl a pochopil. Okamžitě dostal zlost sám na sebe, že se nepodí­val na oblohu dří­ve. Stačilo být o minutu rychlejší­ a mohl mí­t pří­mo ideální­ záběr. Má čekat, až slunce opět vyhlédne? Bí­lá načechraná oblaka přicházela ze severu, stejně jako ví­tr a vlny, zdálo se, že jsou mezi nimi mezery, ale čekání­ by se mohlo protáhnout. Nedá se nic dělat. Zbabral to. Rezignovaně stiskl spoušť.
Automaticky pak poří­dil ještě dva sní­mky rozeklaného pobřeží­, mezi nimi skalnaté mysy různé velikosti s krajkoví­m pří­boje. Byly to záběry, o nichž věděl, že bez slunce budou mí­t pouze dokumentární­ hodnotu. Pak se podí­val zpět k autu. Jestlipak ho Eva vidí­? Měla by. Ale proč sedí­ uvnitř? Ale co, třeba si pustila muziku, anebo se rozhodla, že se nalí­čí­. Anebo to může být signál, že se na něj zlobí­, snad má za to, že mu to trvá pří­liš dlouho. Zamával oběma rukama, jako pták kří­dly, a pak se pokusil gestem naznačit, že se už vrací­. Přitom si všiml, že dolů vede výrazná pěšina. Rozhodně to bude snazší­ a rychlejší­ než se vracet stejnou cestou. Ihned se po ní­ vydal.
Stezka byla strmá, takže během několika minut měl polovinu sestupu za sebou. Fajn, 15.20. V 15.30 bude zpět u auta, řekl si povzbudivě, když se na okamžik zastavil. Znovu ho napadlo, že by měl na sebe upozornit. Proto si dal záležet na své pantomimě. Přál si přimět Evu k tomu, aby z auta vystoupila. Nepodařilo se mu to. Je vůbec uvnitř? Ale kde by mohla být? Ledaže se někam schovala. To jsou hodně pitomý fíłry, zahučel zneklidněně a současně ho zamrzelo, že si kvůli váze s sebou nahoru nevzal teleobjektiv. Podí­val by se a hned by měl jistotu. Jenže kde by se mohla schovávat? Prohlédl si pozorněji okolí­ auta. Plošina s hrubým štěrkem byla dokonale přehledná a prázdná. Pouze u vjezdu na silnici rostl rozlehlý keř s tmavě zelenými listy. Náhle ho napadlo jednoduché vysvětlení­. Jestliže musela za potřebou – Eva je hodně stydli-
vá –, zvolila tenhle škryt.
Ale vzápětí­ se stalo něco nepochopitelného. U auta se rozsví­tila světla a hlasitě se rozeznělo bezpečnostní­ zaří­zení­. Alarm. Co to znamená? Kdo to spustil? Kdo jiný než Eva, odpověděl si. U dálkového ovládače patrně zmáčkla červený knoflí­k. To se stává. Teď se přižene k autu a bude se snažit nepří­jemné zvuky zarazit. Jenže Eva se neobjevovala. Světla se rozsvěcela a pohasí­nala ve vteřinových intervalech, auto pištělo, vří­skalo a hýkalo. Co se tam sakra stalo?
Rozběhl se dolů a přitom mu hlavou letěly nejrůznější­ domněnky: Přepadl ji někdo? Nesmysl, nezastavilo tam jediné auto. Někdo tam dorazil pěšky? V tom pří­padě by ho musel na silnici vidět. Spustila alarm omylem? Dost možná. Anebo je to všechno pokus o legraci? Červený knoflí­k je pro nouzové situace, napadlo ho, pro pří­pad, že majitel auto nedokáže nají­t, třeba na velkých parkoviští­ch. Na jakou vzdálenost to funguje? Asi třicet metrů. To znamená, že Eva je opravdu schovaná za tí­m tmavozeleným keřem a podle všeho to dělá schválně.
Tahle domněnka Ivana rozzlobila, takže ještě ví­ce zrychlil. Pěšinka se najednou odklonila na druhou stranu kopce, směrem k moři, auto mu zmizelo z očí­ a drásavé zvuky náhle ustaly. Zastavila to anebo je prostě pohlcuje skalní­ překážka? To je jedno, důležité je dostat se dolů co nejdří­ve. Jestli je to vtip, debilní­, stupidní­, idiotský vtip, ta to schytá, opakoval si zavile. Rytmické nárazy pří­boje, jenž zde zněl mnohem hlasitěji, sotva zaznamenal. Náhle si však uvědomil, že až dosud pevná pěšinka se mu během poslední­ desí­tky kroků vytratila pod nohama – zůstaly z ní­ jen ostré stupně na velmi pří­krém svahu pár metrů od okraje srázu, za ní­mž kdesi dole duněly nyní­ neviditelné vlny. Co teď? Další­ postup vypadal riskantně.
Je třeba se vrátit, rozhodl se. Zlostně se obrátil, začal znovu stoupat a brzy musel použí­vat ruce. Zastavil se. Došlo mu, že sešel z cesty. Kde je stezka? Rozhlí­žel se, zkoumal pečlivě každý metr okolní­ho terénu, ale najednou nebyl schopen ji objevit, jako by záhadně zmizela. Co je to za pitomost? Jen klid, všechno se dá zvládnout, opakoval si, jenže klidný být nedokázal. Je už 15.35, už dávno měl a mohl být u auta, pomyslel si rozladěně. Přitom měl pocit, že se proti němu v poslední­ čtvrthodině všechno spiklo. Naprosto všechno.
Mechanicky udělal ještě několik kroků vzhůru a znovu se zastavil. Musí­ si rozmyslet každý pohyb, bez ohledu na čas, naří­dil si. Spěch ho dostal do téhle situace a jen rozvaha ho z ní­ může vytáhnout. Všechno je tady, zaťukal si na lebku, jako by se o své pravdě pokoušel přesvědčit odlišnou bytost, ustrašenou a náchylnou k panice. Koneckonců, dostat se zpátky opravdu nemůže být tak složitý problém, vhodné pokračování­ tu je, i když ukryté na ploše několika desí­tek čtvereční­ch metrů. Zahnal pokušení­ vyřešit to co nejrychleji a lézt kolmo vzhůru. Zaklonil hlavu a prohlédl si svah nad sebou. Zdálo se mu, že jeho strmost s výškou narůstá. Stěna naví­c končila bizarní­mi štvary, připomí­nají­cí­mi figury s velkými hlavami a těly. Jako sochařská karikatura na obrovské vojáky stojí­cí­ v těsném dvojřadu, pomyslel si. Ne, tudy se projí­t nedá. Musí­ směřovat doleva, odtud přece přišel. Dří­ve nebo později musí­ narazit na schůdnější­ terén.