..::Zpět::..
Rodina je základ státu. A stát má mít pevné základy. Aspoň se to všude píše. Možná proto si Milan Čechura jednu vymyslel. V příhodách, které popisuje, tíhne k jemnému českému humoru. Představme si jejich aktéry: Hynek Čech, hlava rodiny, chlapík, kterému čtyřicítka už ťuká na dveře. Miluje svou ženu a své dvě děti a kromě toho je amatérský spisovatel. Markéta Čechová, rodinný motor, její hlavní přání je mít všechny pohromadě a zažít toho spolu co nejvíc. Pavlík Čech, třináctiletý, docela obyčejný kluk, s docela normálními koníčky. Alenka Čechová, patnáctiletá dívka, stojící na prahu dospívání. Prožívají nejrůznější příhody, tak, jak je život přináší. Docela obyčejné, všední. Ale – jsou při nich spolu. A to je v dnešním světě možná nejdůležitější, ačkoli to tak nevypadá. Záměrem autora nebylo napsat sociologickou studii, ale záznam chvil, při nichž by měl čtenář šsměv na tváři i v duši. Přeje si, abyste někdy i vy se svými blízkými zažili něco podobného jako Čechovi. A měli se rádi jako oni. Protože jak bylo řečeno švodem: rodina je základ státu. ISBN 978-80-86362-83-0, cena 100 Kč.
Ukázka:
Vzpomínání
Hynek Čech seděl ve svém oblíbeném ušáku za pět set korun z bazaru a měl náladu pod psa. Čučel do zdi a prsty otloukal opěradlo sesle.
To byl zas den, říkal si vztekle. A přijdu domů, a tady nikdo. Kde jsou všichni? Markéta určitě dřepí s těmi slepicemi na kafi, Alena se vybavuje s tím hňupem odnaproti a Pavel, místo toho, aby se učil, se někde fláká. A ještě ke všemu mi táhne na čtyřicítku. To je na zbláznění.
Vstal, došel k baru a otevřel ho. Z štrob po něm pokukovala jediná láhev půllitrového fernetu, o které by ani optimista nemohl říci, že je ze slabé poloviny zaplněna. Ve skutečnosti se na dně třáslo strachem z osamělosti pár kapek. Hynek si rezignovaně povzdechl a chtěl otočit kovovým uzávěrem. Zůstalo bohužel u snahy. Plechová zátka se nepohnula ani o milimetr.
„Krucinál fagot, himlhergot, doprčic, já se na to vyfláknu,“ nevydržela to už hlava rodiny Čechových a znovu vší silou zabrala za špunt. Ten skutečně povolil, ale jen zčásti, poněkud se rozdělil a konec s ostrým okrajem vnikl nešťastníkovi do ruky.
„Jauvej, jauvej,“ špěl Hynek a strčil si poraněný prst do pusy. „Co jsem komu udělal?“ propadl lítosti a šmátral v kalhotách po kapesníku. Když ho našel, musel sám uznat, že potenciální obvaz sterilitou rozhodně nevynikal. Ale po pravdě řečeno, bylo mu to jedno. Na prstu si vytvořil bakuli, zakončenou neforemným uzlem, pak si přinesl z bedničky na nářadí kleště (to jsem měl udělat předtím, napadlo ho) a odstranil zbytek zátky z láhve. Pak do sebe obrátil obsah a otřásl se. Když chtěl zavřít bar, všiml si růžku něčeho, co čouhalo z přihrádky po straně. Odložil dopitou láhev na konferenční stolek a neporaněnou rukou vyndal to, co upoutalo jeho pozornost.
To je přece rodinné album, to už jsem neviděl nějakých dobrých, říkal si v duchu, udělal dva kroky k ušáku, a jakmile dosedl, otevřel první stránku. Z ní se na něj zubila krásná mladá holka, která měla vedle sebe nedomrlého ňoumu. Byla to první společná fotka jeho a Markéty. Vznikla ještě dávno předtím, než se vzali. Panebože, jak dlouho jsme vlastně spolu, pátral Hynek v paměti. Letos už to bude... šestnáct let. To to utíká. Opřel se pohodlně a obrátil list. Markétě to ve svatebních šatech opravdu slušelo. To jí bylo jednadvacet, pokračoval Hynek ve svých výpočtech. Zároveň si vzpomněl, jak se loučil se svobodou a byl docela rád, že ten stav, ve kterém se nacházel v den svatby, není na fotkách moc zřetelný.
Na dalších stránkách už byly děti po narození, nejdřív Alenka, ta přišla po roce a po dalších dvou Pavlík. A tak listoval a listoval, a děti rostly a ostatní kolem stárnuli. Ještě pohodlněji si opřel hlavu a usnul. Těsně předtím si uvědomil, že je moc rád za takovouhle rodinu.
Probudilo ho zaječení.
|