Unikátní­ Edice knih doplněná o DVD přináší­ vedle knižní­ho pokusu o monografický portrét tentokráte dokument, jehož scénář vznikl poprvé na základě próz autora už nežijí­cí­ho: klasika a spoluzakladatele českého realismu, novináře, literární­ho kritika, historika a romanopisce Jana Herbena (1857-1936), konkrétně podle jeho raných textů ze souborů Moravské obrázky (1889), Slovácké děti (1890) a Na dědině (1893), vázaných k autorovu rodišti - Brumovicím. Poetický film, pojmenovaný stejně jako třetí­ výše jmenovaný Herbenův svazek, je cí­leným srovnání­m spisovatelem kdysi napsaného a dnes v jihomoravské vesnici možného k vidění­. Hudba je dí­lem lidová (v podání­ legendy hanáckého Slovácka Jaroslava Kováří­ka) a dí­lem z dí­lny dvorní­ho režisérova skladatele - francouzského skladatele a hudební­ka Damiena Riby, autora hudební­ho doprovodu Krajiny révového listu, ale taky napří­klad muzikantského kolegy Pepy Nose na jeho albu Bojové pí­sně (2006). Komentář namluvil herec s regionem Slovácka životně spjatý: Svatopluk Řičánek. Edice knih doplněných o DVD, sv. 3.

Ukázka:

Děvčice

Jak se vůbec může ří­ci, že jsou to děvčice, když ony samy to ještě nevědí­? Samy jinak nežijí­ než chlapci a také je k tomu nic nenutí­. Ocitneš-li se mezi těmito lidmi, zdá se ti, jako by tě brali za ruku a vedli tě do společnosti jakýchsi tajemných bytostí­. Jako by tě seznamovali s nevyzpytatelnými silami vzduchu, vod, země, lesů, studánek. Mimovolně tuší­š tajemný nadpřirozený svět, který zasahuje do našich osudů.

Pravý převrat a samotný život děvčic zahájí­ teprve škola. Předně je mysl děvčat ví­c obrácena do sebe, je básnivější­ a vní­mavější­. A konečně mysl děvčic je také hravější­ nežli chlapecká. Tak děvčice vyrůstají­. Spravuje je nejen škola, ale silný duch rodinné kázně. Na děti dohlí­ží­ celá starší­ ves a děvčátek si vší­má předevší­m.

Děti jsou jak opičky. Co vidí­ na dospělých, dělají­ také.

Ještě musí­m vzpomenout jedné dí­včí­ práce. Ač je to snad ví­ce hra než práce. Umetání­. Tož to je tak. V neděli ráno, než ještě děvče popraví­ dobytek a uklidí­ dvůr, zamete chodní­k před domem až daleko do cesty. A zamete jej velice čistě. Potom vezme do klí­na žluťoučkého pí­sku a posype celý umetený chodní­k v nejpůvabnější­ch obrazí­ch a formách. Vytvoří­ pí­skem divotvorné ptáky, věnce, květy, figury, až radost. Zrovna jako na malbách kolem oken a dveří­! Tak je cesta posypaná pěkně dům vedle domu.

Za krásnou ženu počí­tá se statná roba, zdravé, kypí­cí­ děvče. Tehdy je děvčici už přes patnáct let. V patnácti letech už chodí­ k muzice! Naše dí­vky jsou živé, jadrné a ohnivé. Obličej temný, sluncem opálený, měkké a čerstvé rty jak višně, oči zpravidla černé, bystré, šibalské a vlasy rovněž tmavé. Čí­m blí­že k Brnu, tí­m méně krásy a ryzosti. Mladé děvče je samo sobě hádankou, jak by nemělo být druhým? Jsou to stvoření­ nejoddanější­ těm, které milují­, a nejpánovitější­ jední­m dechem; jsou jemné, povolné a zase mstivé jako beduí­nky; jsou to stvoření­ milounká, něžná a hned zase nejzlomyslnější­, nejzarytější­, nepří­telkyně na život i na smrt; jsou to hlavičky s rozumem tak chytře pronikavým, až to překvapuje, a hned zas tak omezeným, že se až nechce věřit. Samy nevědí­, co chtí­t, co milovat a co nenávidět. Rozumějte jim!

Většině čtrnáctiletých děvčic je pomyšlení­, že by měly sedět ve školní­ škamně, podnětem k hanbě. To jsou již dí­vky na vdaj a ne školačky. Pomýšlejí­ už ví­ce na chlapce a na lásku ví­ce než na školu.