Skvostný výbor Klementa Bochořáka z pohádek a pověstí­ sběratele, jehož sbí­rka patří­ mezi perly lidové kultury, národní­ literatury včetně literatury pro mládež. Poprvé vyšly pohádky a pověsti v roce 1854 a Kulda na rozdí­l od Boženy Němcové či Karla Jaromí­ra Erbena pohádky nebeletrizoval, ale usiloval dokumentárně reprodukovat valašské lidové vypravěčství­ v jeho svébytné jazykové podobě. V jemné „drsnosti“ s texty výtečně korespondují­ novodobé ilustrace, jejichž autorem Přemek Horáček.

Ukázka:

Janí­ček s voničkou



Byl jeden král a ten měl velice hezkou dceru. Předvolal všecky sousední­ prince, aby se na ni přišli podí­vat, kterému by se lí­bila. Ti princi se zřekli, který z nich ji prv uvidí­, že ji dostane. Jeden z těch princů hned si dal udělat valašské šaty: široký klobouk, nohavice krátké až po kolena a burou halenu, krbce, kopice, palici a brunclí­k zelený. Tak spravený šel cestou a vzal si čtyři bochní­ky chleba. V cestě potkal žebráka a ten ho prosil o kus toho chleba. On mu dal jeden bochní­k a jeda dále, potkal druhého žebráka, a ten ho zas prosil o kus chleba. Dal mu druhý bochní­k, a jeda dále potkal třetí­ho žebráka; ten ho zas prosil o kus chleba. Dal mu třetí­ bochní­k a jeda dále, potkal čtvrtého žebráka; ten ho zas prosil o kus chleba a on mu dal čtvrtý bochní­k.
Poslední­ žebrák dal mu karabáč, palici, pí­šťalku a mošnu a řekl: „Koho tí­m karabáčem pobiješ, každý mrtvý ostane; tu palici když strčí­š do země, budou se ti kolem ní­ ovce samy pásti; na té pí­šťalce když budeš pí­skati, ovce ti budou jak chceš skákati, a do té mošny když dáš sýra, nikdy ho nevyjí­š.“
Šel do zámku, kde ten král s tou krásnou princkou býval, a prosil o službu. Dostal službu za pasáka, a ří­kali mu Jan. Když tu službu měl, hnal své stádo ovec na pastvu a pásl. Přišel k němu myslivec. On mu dal z mošny své hodně sýra a prosil ho, aby mu zapásl, že se půjde podí­vat někam na ptáky, že o jedněch ví­.
Tož ten myslivec mu zapásl a Jan šel se podí­vat dále. Spatřil tam v hoře veliký dům, a v tom domě stál obr a vařil si něco na rendlí­ku. Obr, jak ho zhlédl, popadl veliký, železný ší­n, chtěl ho zabí­t a volal: „Cos ty, škvoře malý, tudy chtěl?“
Jan nemeškal, šoustnul ho tí­m karabáčem a zabil ho hned do smrti. Potom šel odtud pryč za svými ovcemi.
Na druhý den šel zase do té hory a zas tam uviděl druhého obra; i ten si vařil něco na rendlí­ku a jak Jana spatřil, zvolal: „Již, ty škvoře, jsi zas přišel, cos mi mého bratra zabil?“ a již se hnal po něm se železným ší­nem.
Jan nemeškal a zas ho šoustnul svým karabáčem a do smrti ho zabil. Potom se sebral a zas tam odtud odešel za svými ovcemi. Na třetí­ den tam šel a neuviděl tam žádného. Šel se podí­vat do toho domu a do světnice, co tam je?
Uviděl tam skří­nečku jako půl čtvrtě velikou. Udeřil na ni, a hned dva mužové vyskočili: „Co pán v zámku chce?“
Jan odpověděl: „Já chci, nežli z toho zámku odejdu, uvidět, co je tady ještě ví­ce.“
Ti dva muži ho vyvedli do zahrady. Tam bylo velice krásné kví­tí­. On si utrhl těch kví­tků několik a uvil voničku. Potom se vrátil za svými ovcemi a hnal domů. Jak hnal po městě, ta vonička velice voněla. Začal si pí­skat na té své pí­šťalce, a všecky ovce pára s párou začaly skákat.
Princka se v okně dí­vala, velice se smála, až jí­ zavoněla a do očí­ padla ta jeho vonička. Hned poslala své sluhy, aby jí­ Jan tu voničku poslal. On jim ale odpověděl: „Kdo takovou voničku chce mí­ť, musí­ sám přijí­t a musí­ ří­ct: „Janí­čku, daj mi tu voničku!“
Princka přišla a ří­kala mu o tu voničku: „Janí­čku, daj mi tu voničku!“
On jí­ odpověděl: „Kdo tu voničku chce mí­ť, musí­ ří­ct: Janí­čku, prosí­m tě, daj mi tu voničku!“
Ona hned řekla: „Janí­čku, prosí­m tě, daj mi tu voničku!“ a on jí­ tu voničku dal.
Na druhý den šel zase do toho domu a do té zahrady a ještě pěknější­ voničku uvil, která ještě jednou tak lí­bezně voněla. Když navečer hnal ovce domů, princka stála v okně a vyhlí­dala; vůně od té voničky naplnila celé město. Rychle běžela princka k němu a pravila: „Janí­čku, prosí­m tě, daj mi tu voničku!“
Ale on jí­ odpověděl: „Kdo tu voničku chce mí­ť, musí­ ří­ct: Milý Janí­čku, pěkně tě prosí­m, daj mi tu voničku!“
Princka řekla co mohla sladce: „Milý Janí­čku, pěkně tě prosí­m, daj mi tu voničku!“ On jí­ voničku dal a ona ji měla na okně. Od veliké vůně celé město naplněno bylo, že se lidé chodili na ni dí­vat.
Na třetí­ den uvil třikrát pěknější­ voničku, a tu princce dal, aniž musila o ni prosiť.
Na čtvrtý den šel zase do té hory a do toho domu, nabral tam na hromadě dukátů a tomu myslivci je dal, co mu ovce zapásal, a pravil: „Našel jsem tam takých plí­šků pod jedlí­, jestli máte doma děti, můžete jim je dát, aby si hrály.“
Myslivec spěchal domů, a ty plí­šky si schovali on a jeho žena. Žena pak ho navedla, aby Janovi řekl, že se kolem toho děti bily, že ještě aby jim dal alespoň dva, tři. Myslivec to tak Janovi pověděl a Jan řekl, že půjde ještě pod tu jedli hledat, ale již tam nic nenašel. Když zase přihnal domů, poví­dali si tam, že za měsí­c se budou princi sjí­ždět na tu dceru se dí­vat; že princka má šátek a prsten a že šátek i prsten dá tomu z princů, kterýžby se jí­ zalí­bil.
Jan zatí­m celý měsí­c bedlivě pásl, a za měsí­c se ti princi ze všech končin sjí­žděli. Všichni již byli přichystáni, a milý Jan ještě pásl ovce. Rychle zastrčil svou palici do země, aby se ovce kolem ní­ pásly, nemeškal, šel do toho hradu v té hoře a udeřil na tu skří­nečku.
Dva mužové hned vyskočili: „Co pán v zámku chce?“
Jan odpověděl: „Já chci své bí­lé šaty, co na mne patří­ a bí­lého koně, stří­brem kutého a vyloženého!“
Hned to všecko měl, jel do zámku k té princezně a ostal pozadu; všichni princi jeli v největší­ slávě a nádheře kolem ní­, ale ona žádnému nepodala toho šátku, až Janovi. Když bylo po tom, Jan sebral se na bí­lém koni a ujel pryč.
Navečer přihnal domů, princka přišla k němu a poví­dala mu:
„Jane, tys to byl!“
Ale on zapí­ral, že on to nebyl, kde by on ty šaty vzal?
Princka pravila, že včil to nechá tak, ale za měsí­c, když se princi zase sjedou, že se to doví­.
Za měsí­c princi zase přijeli na princku se dí­vat po druhé.
Jan šel do hradu v lese, udeřil na skří­nku a ti dva mužové hned vyskočili: „Co pán v zámku chce?“
Jan odpověděl: „Já chci své červené šaty, co na mne patří­, a červeného koně zlatem kutého a vyloženého!“
Hned všecko měl, jel k princezně do hradu a zase ostal pozadu. Všichni princi jeli ještě s větší­ krásou kolem ní­, ale žádnému nepodala svého šátku, až jemu. Jak bylo po slávě, Jan se sebral zase na svém červeném koni a ujel pryč. Král, její­ tatí­k, sice naporučil, aby ho chytli, ale přece tu chví­li ho nechytli.
Když Jan večer přihnal ovce domů, princka k němu přišla a poví­dala: „Janí­čku, tys to byl!“ Ona ale zase zapí­ral a hněval se, že myslí­, že on to byl, a pravil: „Což vy si na mne myslí­te? Já jsem ani blí­zko nebyl, a již po druhé mi křivdu děláte!“
Princka poví­dala: „Na třetí­ měsí­c, až se princi sjedou, my se doví­me; však tě poznají­!“
Na třetí­ měsí­c princi se sjeli na princku se dí­vat po třetí­.
Jan přichystaný nebyl. Šel do zámku v lese, udeřil na skří­nku a hned ti dva muži vyskočili: „Co pán v zámku chce?“
Jan odpověděl: „Já chci své černé šaty, co na mne patří­, a svého vraného koně samými diamanty kutého a vyloženého.“ Hned to měl a jel do hradu k princezně.
Když zase všichni v nejmožnější­m lesku a blesku kolem princky jeli, nepodala žádnému z nich svého třetí­ho šátku a prstenu, až Janovi. Všichni princi již byli přichystáni, aby ho chytli; on se ale rychle obrátil a chytnout ho nemohli. Jeden princ však aspoň šavli ho na stehně poranil.
Jan odložil v zámku koně a šaty jako po dvakrát, šel za svými ovcemi, kde měl hůl do země zastrčenou, a ovce se mu pásly dobře. Tož on si lehl do slunéčka a tu poraněnou nohu zavázal si tí­m šátkem od princky a usnul.
Princka přišla za ní­m na pole a viděla ho spát. Hned poznala šátek, kterým svou ránu na noze měl zavázanou. Tož ona ho obudila a řekla: „Ví­taj, Janí­čku, už jsi ty to!“
Jan se hned přiznal a řekl jí­, kdo on je a že s těmi prvnější­mi princi se smluvili, kdo ji prv uvidí­, že ji dostane, a proto že se spravil za Valacha a vstoupil u nich do služby.
Princka hned s velikou radostí­ přivedla ho k otci královi a za krátký čas byla svatba.
Princi všichni litovali, že oni ji nedostali.