Kní­žka o Janu Welzlovi (1868-1948), jehož nevšední­ cesty a osudy znají­ čtenáři z jeho dobrodružných titulů, vznikla v Americe jako připomí­nka krajana z Moravy, na kterého vlast pozvolna začala již zapomí­nat. Obsahuje pokus o Welzlův životopis a některá dosud zcela neznámá fakta z let jeho pobytu a pozoruhodných cest na dalekém severu. Snaží­ se přinést nezaujatý pohled na osobu moravského tuláka očima jeho současní­ků, na setkání­ Welzla s českými osobnostmi či na rozporné studie odborní­ků k jednotlivým životní­m etapám slavného Moravana. Jak dalece byl Jan Welzl romantik a dobrodruh, hledač absolutní­ svobody člověka a jak dalece naopak naivní­ sní­lek a zneuznaný vynálezce? I na tyto otázky hledá autor odpovědi. Uvádí­ taky řadu informací­ o hledání­ skutečného mí­sta poslední­ho odpočinku Jana Welzla, které bylo léta označováno chybně. Jaroslav Vecka toto vše doplňuje vypravování­m lidí­, kteří­ stejně jako Welzl podlehli kouzlu a moci pří­rody. Kní­žku doplňují­ povětšinou dosud nepublikované dokumentární­ fotografie z archivu autora.

Ukázka:

Voraři, voraři, vy chrabří­ jonáci

Motto: My pluli dál a dál v zelené lesy,
kde vlnka s vlnkou slaví­ své plesy.

Nejen zlatokopové, dobrodruzi a odvážlivci, ale i trampové se plavili po řece Yukonu. A to způsobem šplně primitivní­m a prostým. Jako za dob zlaté horečky se lidé plavili na plavidlech všeho druhu, tak i čtyři odvážlivci, kluci z Česka, si v Dawsonu postavili vor a vydali se dolů po proudu Yukonu do neznáma. To se odehrávalo v době první­ho celosvětového potlachu v roce 1978, který organizačně uskutečnil dnes již legendární­ kamarád Wimpy. Čtěte vyprávění­ kamaráda Faráře, toho času žijí­cí­ho v Texasu, kde společně s Fí­fou připravují­ 7. celosvětový potlach na Fort Adamsonu. Tito dva kamarádi společně se Santánou, o kterém jsem byl přesvědčen, že se umí­ zdařile dí­vat pouze sklenicí­m na dno, a Ondřejem Turisem zvaném Had, tvořili posádku plavidla. Posledně jmenovaný se již plaví­ ve věčných loviští­ch. Zemřel necelý rok po plavbě. Bylo mu 32 let.

Kapitola první­

Začalo to asi takto: Sedí­me v Chicagu ve Spartě, mí­stní­ palí­rně, a upřesňujeme plány, jak pojedeme na první­ "celosvěťák" a že to bude čundr čundrů. Po několikátém škopku nějaká moudrá palice, neví­m, zda to byl Fí­fa, Santána, Had nebo já, nadhodila, že prý by bylo dobré taky nějaké to dobrodružství­, jak se o tom pí­še v cestopisných knihách. Že prý bychom mohli postavit vor a plavit se po Yukonu za polární­ kruh anebo až do Beringova moře. V Dawsonu žije Kennedy, který je našinec a zná poměry, kde se dají­ sehnat, pří­padně zakoupit věci na stavbu voru. Hned se to odkývalo a utvrdilo panákem a posádka - čtyři muži s jednou duší­, osm paží­ svalnatých, v zastoupení­ Fí­fa, Had, Santána a Farář, byla utvořena. V určený den jsme odcestovali z Chicaga do Seattlu, kde jsme se nalodili na loď, která nás několik dní­ vezla po jednom z nejkrásnější­ch pobřeží­ Britské Kolumbie a Yukonu až do Skagway. Tam už na nás čekal Rosťa, Jarmila, Rudé oko a jeho synek. Hned po uví­tací­m obřadu, ani chleba, ani sůl, ale pořádný lok z velké láhve kořalky značky Jim Beam, jsme se vydali na legendární­ Chilkoot Pass. Po překonání­ Chilkootu jsme se vlakem převezli z Bennett Lake do Whitehorse, kde se už sjí­žděli kamarádi z celého světa na 1. celosvětový potlach. Ve Whitehorse jsme potkali Kennedyho a hned se s ní­m domlouvala celá akce, co se týče stavby voru, o koupi materiálu na vor, a že po potlachu se sejdeme v Dawsonu v jeho boudě a půjdeme nakupovat. Stopem jsme dojeli do Dawsonu, našli Kennedyho bydliště na potoce tři mí­le proti proudu. Tam jsme zalágrovali a čekali na majitele latifundií­. Technický poradce a průvodce po Dawsonu se objevil o dva dny později. Jel taky stopem jako my, ale cestoval se smečkou psů, a to se dost blbě stopuje. Kennedy věděl, kde je letiště pro helikoptéry, a tam prý je spousta prázdných barelů, ze kterých můžeme postavit vor. Zvolili jsme modernější­ techniku stavby než klasické klády. Došli jsme ke skladišti, které bylo oploceno asi tří­metrovým plotem. Přes tento plot se Kenneďas svižně přenesl tak, že by mu mnohý čí­nský akrobat mohl tento výkon závidět. Mrštně se pohyboval mezi barely, odborně je poklepával a ty, co zněly dutě, házel přes plot a ří­kal, že to jsou přesně ty, co si objednal a předplatil. Cena byla velice atraktivní­, tak se nic nenamí­talo. Nahodili jsme si barely na bedra a upalovali k pří­stavišti, kde se stavěl vor. Naše plavidlo bylo 10 stop široké a 15 stop dlouhé a použili jsme šest barelů. Prkna, klády, dráty a duše jsme zí­skali podobným způsobem. Koupili jsme také pilu, hřebí­ky a provazy.
Do Dawsonu se po "celosvěťáku" začali sjí­ždět kamarádi, neboť pro českého trampa je Dawson City to, co Mekka pro muslima. Fí­fa, Had a já jsme přes den budovali vor a večer se navštěvovala mí­stní­ knajpa Sourdough Inn, kde se všichni kamarádi scházeli, kde se hrálo na všechny možné hudební­ nástroje a zpí­valo až do rozednění­. Byli jsme pro mí­stní­ obyvatele a turisty nová atrakce, takže nás chodili každý večer očumovat a dělat s námi dusno. Čtyři dny jsme čekali na Santánu, který si šel po potlachu prošlápnout Chilkoot. Když se konečně dostavil čtvrtý člen posádky, byli jsme připraveni vyrazit. Druhý den ráno přišlo mnoho kamarádů. Přišli se s námi rozloučit. Veverka nám kanadským pivem pokřtila vor, který jsme pojmenovali Primátor Dittrich. Kamarádi hráli na kytary a zpí­vali Už vyplouvá loď John B., mí­stní­ pří­voz zastavil uprostřed řeky, zvonila na zvon, na březí­ch houkaly auťáky, čumilové řvali umí­, turisté tleskali a my pomalu odplouvali z Dawsonu do neznáma.

Kapitola druhá

Jako kapitán jsem zakázal vzí­t na palubu jakýkoliv alkohol. Kamarád Wimpy nám však na palubu hodil šestku piva a prohlásil: "Ať, pitomci, neumřete ží­zní­!" Že šestka zmizela, jako když mávneš kouzelným proutkem, nemusí­m snad ani dodávat. Později jsem poznal, že to nebylo nejmoudřejší­ rozhodnutí­. Když po pár dnech hladina alkoholu v krvi klesla a krev se stala opět čistou krví­, posádka začí­nala být silně podrážděná. Pomalu vyhasí­nalo nadšení­ z kouzelné pří­rody, kterou jsme proplouvali, a oči kamarádů začí­naly mí­t smutný psí­ pohled. Bylo mi jich tak trochu lí­to, že jsem byl tak krutý. Po třech dnech liduprázdna se objevili na břehu živáčci. Byli to rybáři a udili a sušili nachytané lososy. Když nás uviděli, vhupli do kanoe a pádlovali k nám. Sháněli mléko pro malé robátko, co měli sebou, že prý nám to vymění­ za čerstvě uzeného lososa. Mléko jsme měli, ale pouze kondenzované. To jim však nevadilo, bleskurychle se provedla výměna, aby si to nerozmysleli, a my pluli dál. Pochybuji, že to mléko bylo tak výborné jako ten čerstvě vyuzený losos. Další­ den plavby nám došla pitná voda. Tak jsme hledali potok, kde by se dala doplnit zásoba. Asi po hodině vidí­me potok na druhé straně řeky. Začalo se tedy makat, abychom se dostali na druhou stranu. Když doplouváme blí­že k potoku, myslí­me si, že vidí­me fata morganu. U potoka stála poměrně pohledná ženština, sice s lehkým "majličem", ale co by člověk chtěl v divočině. Jak ale spatřila čtyři zarostlá individua, tak rychlým cvalem zmizela ve srubu, který nebyl z vody vidět. Za malý moment se vynořil chlap s winchestrovkou v ruce a prst na spoušti. Jenom jsme doufali, že nemá Parkinsonovu nemoc a tu spoušť nezmáčkne. Ne zrovna vlí­dným hlasem se pozeptal, co pohledáváme na jeho pozemku. Řekli jsme mu, že potřebujeme pitnou vodu. Chlapisko nebylo šplně tupé, hned postřehlo náš jemný pří­zvuk v angličtině a optalo se, odkud jsme. Odvětí­me, že z Chicaga. On na to, že to není­ chicagský pří­zvuk, protože se tam narodil. Tak jsme tedy vyklopili, že pochází­me z Československa. Na to on, že se jmenuje Eagle, zabušil se do prsou a česky dodal, že to znamená Orel. To však asi bylo vše, co z češtiny znal. Holt Slovan všude bratra má. Pak nám řekl, že tam těží­ zlato a to způsobem vodní­ho děla a buldozeru a má partu chlapí­ků, kteří­ mu pomáhají­. Tedy žádná romantika rýžování­ s pánvičkou, jak jsme o tom čí­távali, to už je jenom pro turisty. O té koroptvičce nám nic neřekl, ani ke komu patří­. Ta jen občas vykoukla zpoza rohu. Vodu jsme si tedy mohli nabrat, dal nám ještě několik moudrých rad do života, podle kterých jsme se stejně neří­dili, protože když je člověk mladý, tak stejně všechno zná, vše umí­ a všemu rozumí­.
Pátý den náš vor připlouval k první­ civilizaci. Posádka byla stále ví­ce nerudná, protože na palubě nebyla ani kapka lihoviny a Santána ze zoufalství­ pil nálev z pálivých papriček, které jsme měli v konzervách. Už to vypadalo, že moje atletické tělo skončí­ v hnědých vlnách Yukonu, ale jako zázrakem se objevila motorová loď, která přirazila k našemu voru a zvěstovala nám, že máme asi tak půl dne plavby do vesnice Circle, kde je Trading Post a kde se prodávají­ potraviny, též pivo a kořalka a taky je tam palí­rna. Když viděli ty utýrané tváře, tak se smilovali a na rozloučenou nám hodili pár plechovek piv. Plechovky neměly čas dopadnout na palubu a ještě za letu se vyprázdnily. Po této pivní­ injekci se nálada posádky značně zvedla. Do Circle doplouváme za silného deště, což však nikomu nevadilo, protože na břehu je vidět hospoda jako hrad, která inzeruje pivo. Kamarádi lehce zdolávají­ dvoumetrový pruh mezi vodou a břehem ladným skokem a uhání­ do "puťajzny" a mě nechávají­ na pospas, abych uvázal vor, což se mi s menší­mi potí­žemi podařilo. Než jsem se vydrápal do vesnice, posádka už navázala "frojnčaft" s domorodci v mí­stní­m baru a rychle konzumovala veškeré tekutiny, které měly od sedmi procent alkoholu výše. Nemusí­m ani psát, jak to dopadlo po týdenní­ abstinenci a fofru, jakým jsme to do sebe kopali. Ráno si lí­žeme pracky a čekáme, až se otevře obchod.
Stále prší­, tak sedí­me na voru pod pří­střeškem a mažeme mariáš, když vtom se ozve naše sladká mateřština: "Já se na to vytoto, tady je vor, který se jmenuje Primátor Dittrich, Praha ČSSR." Se Santánou to cuklo a zařve: "Ty, hele, neumí­š čí­st. To je Praha ČSR!" Zahlásí­ červené eso se sedmou na konec. Dohrajeme hru, vyhrabeme se ven z pří­střešku a vidí­me, že na břehu stojí­ dva chlapí­ci a mluví­ na nás česky, že jako za dělnické pení­ze jedou *propagovat auto Škoda po Americe a zároveň zjišťovat, jak se zachází­ s Eskymáky. Záhy jsme odhadli, že to jsou nějací­ bolševičtí­ přisluhovači, tudí­ž jsme se odporoučeli a mazali do kšeftu nakoupit zásoby jí­dla a piva.

* Tito lidé nepoložili na hrob Welzla v Dawsonu mosaznou destičku s nápisem:

ČESKOSLOVENSKO CZECHOSLOVAKIA
J A N W E L Z L
1868–1951
Je na ní­ také vyryt československý státní­ znak. Český lev i s pohlaví­m,
které představuje sí­lu.