Piše se rok 1951 a sedmnáctiletý Adolf Vincí­k má dvě vášně: hraje jazz na piano a je zamilovaný až po uši do herečky Jean Simmonsové z filmu Velké naděje. S denní­ realitou se Adolf pokouší­ vypořádat po svém: vymyslí­ si starší­ho bratra Bublinu, se kterým rozpřádá dalekosáhlé debaty. Svět, který ho obklopuje - budování­ socialismu a zářivého zí­třka - je plný lží­ a nepravosti. Jediná cesta, jak z toho blázince uniknout, je zamí­řit mí­sto do gymnázia na nádraží­ a vydat se vlakem na dalekou cestu za naplnění­m nenaplněných snů. Humorné vyprávění­ Adolfa Vincí­ka chce být blí­zké všem, kteří­ tu dobu zažili, ale i těm, které zají­má, jak to tehdy bylo...

Ukázka:

Hraješ-li jazz, nemůžeš lhát
Sidney Bechett

1

Neví­m, jak dalece vás to bude zají­mat, ale nastal čas, abych káp božskou, co mě přivedlo k tomu, že jsem málem spáchal sebevraždu. Naštěstí­, jak v kapitole osmnáctý s šlevou zjistí­te, Bublina mě z toho srabu vysekal. Suma sumárum, měl jsem děsnou kliku. A právě tohle je můj pokus hodit na papí­r, co mě ví­ce méně přivedlo do cvokárny. Nic falešnýho. Všechno jako na dlani.
Jmenuju se Adolf Vincí­k, ale když zalistujete v nějaký encyklopedii, houby tam o mě najdete. Nic, že bych se něčí­m proslavil a tak dále. Ani ubohoučkej odstaveček. O fotografii, na který zí­rám pří­mo do objektivu, ani nemluvě. Takže kdo čte tyhle řádky a nevychází­ z šdivu, protože nevěří­ tomu, co se dozví­dá, a začne mu vrtat hlavou, kdo vlastně je tenhleten lunatik, má to marný. Musí­ se smí­řit s tí­m, že NEJSEM ŽíDNí CELEBRITA. Moh bych jmenovat pár lidí­, který celebrity jsou, ale ty určitě znáte taky. A kromě toho stejně tí­hnu ví­c k filmu než k literatuře. Taková RAPSODIE V MODRíťM mě naprosto odrovnala. Šel jsem na to do biografu dvanáckrát. Jenže Gershwin se narodí­ jenom jeden. Kdežto Vincí­ků je v týhle republice nejmí­ň sto padesát tisí­c. A po světě nás, identickejch hotentotů, určitě běhá další­ miliíłn. I když fakt je, že se každej jmenujem nějak jinak. A když už jsme u filmu, doporučoval bych, abyste si tenhle materiál představovali, jako že se odehrává na plátně. To by byl od vás ten NEJPROZíŤRAVÄšJŠíŤ PŘíŤSTUP. Zkrátka, vní­mejte to celý jako nějakou filmovou grotesku. Určitě se potrháte smí­chy.
A ještě něco důležitýho. Tohle všechno se stalo v roce 1951. To mi bylo rovnejch sedmnáct. Kdybyste i vy byli v tom, o čem tady mluví­m, nějak namočený, myslí­m jako OPRAVDOVíŤ KOMOUŠI, je mi lí­to. Zrovna když jste si libovali, že jste hezky v závětří­, tak se zjeví­m s tí­mhle pitomým plkání­m. Jako nějakej potentočkovanej Kristus. Řeknu vám proč. To aby se na vás nikdy nezapomnělo.
Ale nejdří­v něco o tom, jak TEHDY vypadal můj všední­ den. Když jsem se ráno probudil, dost záleželo na tom, kolik bylo hodin. Kupří­kladu kdykoli jsem zjistil, že je osm pryč a do Státní­ho reálnýho gymnázia Květoslava Havelky bych se dostavil pozdě, i kdybych měl na zádech kří­dla slepený voskem á la Ikaros a vzlétl, začaly se dí­t věci, jako bych byl v tranzu. Nohy mě nesou přes náměstí­ Mí­ru. Tam býval, dokud ho neznárodnili, Obermajerův obchod se smí­šeným zboží­m. Dále si to šinu kolem kostela svatýho Cyrila a Metoděje. Do něho zase skoro nikdo nechodí­, poněvadž se všichni bojej, aby nedostali vyhazov z práce. Ještě zahnu dvakrát za roh a ocitnu se na peroně uhradskýho nádraží­. Lokálka na trati Uhrad-Starý Město-Česká-Třebová-Praha-Paří­ž-Londýn už čeká připravená k odjezdu na první­ a v podstatě jediný koleji. Netrvá dlouho, vagony sebou škubnou, v dřevěným obložení­ zapraští­ a - - sbohem rodná hroudo!
Celkem nedávno, v rozhlasový přednášce až z Brna, káp jeden veleznámej doktor psychoanalýzy konečně božskou. Prej podle nejnovější­ho vědeckýho výzkumu se drkotá nemalej počet cestují­cí­ch vlakem proto, že jedině v zšeřelým kupé můžou uplatnit svou zvláštní­ schopnost - vycucat si z  prstu imaginární­ postavu, se kterou pak rozpřádaj nekonečnou debatu. Není­ divu, že takový klábosení­ kupří­kladu s Robinsonem Crusoem nebo Rychlonožkou z Foglarova kreslenýho seriálu o Rychlejch ší­pech je zejména mezi mládeží­ značně rozší­řeným zvykem. Ona totiž veškerá snaha domluvit se s lidma, který denodenně potkáváme na ulici, je kolikrát stejně marná, jako házet hrách na zeď. Nebo jako se pokoušet o vysušení­ Indickýho oceánu. Kromě toho by nemalej počet mejch dobrejch známejch nejraděj od rána do večera hrál na bicí­ nebo jiný hudební­ nástroj v nějakým taneční­m orchestru. A pokud občas dávaj najevo, že se hodlaj vbrzku oženit, pak předevší­m proto, aby utrápený rodiče přivedli na jiný myšlenky. A tak jim pozvedli mizernou náladu.
Naposled jsem se švahami na vážnou známost zabýval před dvěma lety uprostřed první­ řady sálu uhradskýho kina Oko. Už dlouho mě nic tak neomráčilo jako Jean Simmonsová. To když se DOSLOVA ZJEVILA na plátně při promí­tání­ filmu Velký naděje. Od první­ho okamžiku mi bylo naprosto jasný, že jsem v celým svým dosavadní­m životě neviděl tak fascinují­cí­ filmovou hvězdu. Mohla bejt stejně stará jako já. Oči měla jak trnky. A ve tváří­ch sympatický dolí­čky.
Když vznešeně našlapovala s rozžatým sví­cnem ponurými chodbami toho strašidelnýho zámku a nebojácně se usmí­vala, měla mě už dokonale omotanýho kolem malí­čku. K tomu se přiznám bez mučení­.
Tahle moje schopnost vycucat si někoho z palce se datuje zřejmě od mejch kojeneckejch let. Prozatí­m největší­ sláva nastala jednoho dne, kdy jsem si ve vlaku cestou na prázdniny do Bojkovic vymyslel starší­ho bratra Bublinu. To bylo někdy v roce devatenáct set čtyřicet tři. Jak čas běžel, slušná řádka ke všemu ochotnejch puberťáků uvěřila v jeho existenci. Ačkoli ve skutečnosti nemám ani švidravou sestru. Pochopitelně korunu tomu všemu nasadila Liba Sobotková z oktávy C. Sotva se o Bublinovi dozvěděla, začala se vážně obí­rat myšlenkou, že by se s ní­m při nejbližší­ pří­ležitosti zasnoubila.
Jediná dvojice široko daleko, která nemá sebemenší­ potuchy, že nějakýho bratra mám, jsou jeho rodiče. Asi by se divili, kdybych jim zčistajasna začal lí­čit, kdy a kde se narodil. Nebo že má mateřský znamí­nko za levým uchem. A jiný, mnohem závažnější­ věci. Kupří­kladu proč Bublina vloni kolem Vánoc utek z domu do Beskyd. Poněvadž mu čí­m dál ví­c vadilo, že nikdo z naší­ rodiny nebojoval proti nacistům. A dnes, šest roků po válce, mí­sto abychom bolšounům ukázali, zač je toho loket, máme očividnou tendenci držet hubu a krok. To jenom aby nám dali svatej pokoj.
Kromě imaginární­ch postav á la můj senzační­ bratr Bublina existujou na tomto světě lidi, který jsou naprosto reálný. Do týto kategorie patří­ bezesporu Vlastimil Pytlouš. Ví­m to z vlastní­ zkušenosti. Seznámili jsme se letos na jaře. Konkrétně dvacátýho osmýho března. Sotva vystrčí­m hlavu z okna jedoucí­ho vlaku, ozve se za mými zády významný zakašlání­. Následuje otázka, která není­ zrovna nejoriginálnější­: "Kampak máš asi tak namí­řeno, rozmilý mlékobrádku?"
Kdo nevěří­, ať tam běží­. K odpovědi se mi nabí­zely celkem tři možnosti. Za prvý, že mám namí­řeno za Bublinou do Beskyd. Pracuje tam v hlubokejch lesí­ch jako dřevorubec. Nebo že si to hasí­m do Londýna, abych omrk, jak tam Jean Simmonsová natáčí­ svůj nejnovější­ film. Nakonec řeknu po pravdě: "Jedu navští­vit doktora Arnošta Všetečku."
Jenže mí­sto abych si pomoh, upadnu z bláta do louže. Pytlouš si odkašlal podruhý. Hrozně ho to všechno zají­malo. "Kdo je doktor Arnošt Všetečka?" vyzví­dal. "A kde žije? Pokud ho už dávno neranila mrtvice. Že, mlékobrádku?" A tak dále, a tak dále. Fakt je, že měl otázky, jako by mu něco z velký výšky spadlo na hlavu.
Kvůli rachotu do sebe narážejí­cí­ch vagonů musí­m notně zvýšit hlas. "Doktor Arnošt Všetečka je výbornej zpěvák, veleváženej pane," vysvětluju. "A když zrovna nezpí­vá, hraje na vibrafon. A v neposlední­ řadě je v našem hlavní­m městě Praze dirigentem jednoho báječnýho sextetu." Po takový jasný odpovědi bych čekal, že ten dotěra dá pokoj. Ale on si odkašlal potřetí­. Přiznal se, že by uví­tal, kdybych se otočil. Hrozně rád by si mě totiž prohlí­d z anfasu. Z toho jsem usoudil, že mu pohled na mý záda už delší­ dobu lez na nervy.
Kdo to nezažil, těžko uvěří­, jak dva lidi, který se před chví­lí­ vůbec neznali, na sebe začnou zhypnotizovaně zí­rat. To když se pojednou ocitnou tváří­ v tvář v chodbičce zvolna se šinoucí­ lokálky. Pytloušův ostře řezanej nos poněkud vybočoval z pří­mýho směru. A obrovská pleš na hlavě mu dodávala sportovní­ vzezření­. Můj první­ dojem byl, že kdysi před dávnými a dávnými lety vrhal koulí­ do dálky. A na dorosteneckejch přeborech, dejme tomu jižní­ Moravy, se za nadšenýho povzbuzování­ diváků vzepjal k obdivuhodnýmu výkonu.
Hodil čtrnáct metrů a třicet šest centimetrů. V tý době to bylo něco naprosto neslýchanýho. Nicméně ten člověk přihmouřil oči. Zaujal ho jedinej chlup na mý spodní­ čelisti. Ale zrovna když na něj chtěl ukázat, rozpomněla se na mě samotná matka pří­roda. Udýchaný lokomotivě totiž zatarasilo cestu mrtvý rameno řeky Rávy. A vlaková souprava se tí­m pádem začala po kolejí­ch všelijak kroutit.
Vagony se nebezpečně naklonily. Pytlouš, aby vyrovnal ztracenou rovnováhu, se zaklí­nil nohama a rukama mezi praskají­cí­ stěny chodbičky. Jak tam bezvládně visel, napadlo ho, že se představí­. "Jmenuju se Vlastimil Pytlouš," oznámil. "A kdo seš ty, mládenče?"
Za normální­ch okolností­ bych svýmu spolucestují­cí­mu celkem kamarádsky odpověděl, že se jmenuju Adolf Vincí­k. Odjakživa jazzovej hotentot. A bydlí­m v ulici maršála Koněva čí­slo 713. Kromě toho chodí­m do septimy B. To aby se neřeklo, že něco zatajuju. Jenže tohle normální­ situace rozhodně nebyla. Proto jsem odpověděl co nejlapidárněji: "Já jsem tak zvaná Rychlonožka."
"Cože?" vyvalil Pytlouš kukadla. "Mluví­me o stejný věci? Máš na mysli Rychlonožku z Foglarova kreslenýho seriálu o Rychlých ší­pech? Ty čmáranice, co stupidit se jim přihodilo? Není­ to škoda papí­ru?"
"O tom jsem nikdy neuvažoval."
"A ví­š, proč je ten seriál zakázaný?"
"Nemám tušení­."
"Protože odváděl naši mládež nežádoucí­m směrem!"
To už se vagony napří­mily. Pytlouš spustil nohy na podlahu. Z toho rozčilení­ se mu zapotily dlaně. Utí­ral si je do angorskýho svetru, jako by je měl ulepený od marmelády. Můj Rychlonožka mu dal viditelně zabrat. Ještě lapal po dechu. Potom se začal vyptávat, jestli tuší­m, jak se bude nadále vyví­jet MOJE BUDOUCNOST. To znělo dost podezřele. Jakmile s váma totiž někdo zahájí­ debatu o VAŠíŤ BUDOUCNOSTI, nemusí­ to být zrovna ve váš prospěch. Zvlášť když dotyčnou osobu vůbec neznáte.
Přestože dennodenně nekouří­m, tahám vždycky v kapse aspoň jednoho větší­ho vajgla. Právě pro takový akutní­ pří­pady. Když jde v podstatě o život. Sotva si dám pořádnýho šluka, vydechnu Pytloušovi pří­mo do tváře mračno cigaretovýho kouře. Potřeboval aspoň částečnou narkíłzu, aby nebyl tak děsně vtí­ravej. A hlavně ne tak strašně citlivej na Rychlonožku. "Moje budoucnost mi v hlavě moc neleží­," rozkuckám se. "Plánuju věci maximálně tak na tři dni dopředu. Protože mě ví­c zají­má, co se děje MOMENTíLNÄš. Kupří­kladu po pražský návštěvě doktora Arnošta Všetečky mám v šmyslu odskočit si do Londýna. Rád bych tam pozdravil Jean Simmonsovou. A na zpáteční­ cestě se staví­m v Beskydech za Bublinou. To je můj starší­ bratr. Je dřevorubec."
"Ty že máš v Beskydech starší­ho bratra Bublinu, kterej je dřevorubec?" vydechl užasle Pytlouš.
"Nejenom že mám," řeknu. "Ale je o dvě hlavy větší­ než vy. Můžem se vsadit."
Fakt je, že se ten člověk zatvářil, jako bych mu šláp na kuří­ oko. Nebo jako bych k němu promlouval nějakou prapodivnou hatmatilkou. Takovou zvláštní­ esoterickou řečí­, který on neporozumí­, ani kdyby se rozkrájel. To ho bezesporu inspirovalo, aby se mě zeptal, jestli porozumí­m, promluví­-li on česky.
"Protože kdybys česky nerozuměl, Rychlonožko, museli bychom sehnat tlumoční­ka. Je ti to jasné? A na pří­slušných mí­stech bychom si museli pohovořit o tom, proč nejseš ve škole. Proč se poflakuješ v lokálce. Jako by se nechumelilo. A máš namí­řeno do Prahy za jakýmsi uhozeným zpěvákem. Poněvadž který decentní­ doktor zpí­vá, prosí­m tebe. To jsem ještě neslyšel."
A to byl s tou svou rekapitulací­ mejch osobní­ch záležitostí­ teprve na začátku. Pokud jde o můj plán, kterej zasvěceně nazýval "ty a ta tvoje strašná Jean Simmonsová", tvrdil, že to není­ zrovna nejmoudřejší­ nápad. Prej sotva bych se na cestě do Londýna objevil poblí­ž hraniční­ čáry, naše ostražitá armáda by mě rozstří­lela jak řešeto. Ale nejmí­ň se mu zamlouvala moje historka o Bublinovi. Nemoh pochopit, jak někdo může bejt o dvě hlavy větší­ než on, Vlastimil Pytlouš. Přemluvil mě, abychom se postavili k sobě zády a tak se poměřili. "Vidí­š?" zvolal. "Ty, Bublinův bratr, mi nesaháš ani po bradu!"
Bylo to, jako když se v cirkusový manéži dohadujou dva klauni. Měl to spočí­taný na milimetry. A nedostávaly se mu circa čtyři hlavy. Vyvedlo ho to z mí­ry natolik, že byl ochotnej si do Beskyd najmout taxí­ka. Zabil by tak dvě mouchy jednou ranou. Podí­val by se zblí­zka na Bublinu. A mě by přistih', že si vymejšlí­m jak baron Prášil.
Zkrátka a dobře kolem sebe ší­řil dojem, že druhá světová válka ještě neskončila. Že to na mě vypaluje z protitankovýho děla. Kdežto já se tváří­m, že nás obklopuje hlubokej mí­r. Jak jen můžu, mu dávám najevo, že drží­ v ruce obyčejnou špuntovku. Oslovuju ho i nadále, veleváženej pane Pytlouši. Ale on, jakmile zjistí­, že mám sto chutí­ začí­t znovu ty pří­šerný historky o doktoru Arnoštu Všetečkovi a Jean Simmonsové s Bublinou, zacpe si uši. "Okamžitě zmlkni, zakázaná Rychlonožko," prohlásí­ rozvášněně. "Nebo zatáhnu za záchrannou brzdu! A budeš to ty, kdo to celý zavinil!"
Protože ho, ať jsem řek to či ono, rozčí­lilo takřka k nepří­četnosti, vystrčí­m hlavu z okna. To abychom si od sebe odpočinuli. Rozhodně nepatřil k mým nejoblí­benější­m spolucestují­cí­m. Uří­cená lokálka se do zastávky Starý Město šinula tak pomalu, že se daly snadno počí­tat kreosotem nacucaný pražce. V dálce na kopci u Buchlovic se rýsovala silueta hradu zubem času ohlodaná. Ačkoli přimrzávalo, viselo už ve vzduchu jaro se vší­m všudy. Tu a tam z olověnýho mraku, zakotvenýho ní­zko nad zemí­, ukápla kapka deště.
Supí­cí­ lokomotiva vypouštěla do krajiny kučeravý chuchvalce špinavýho kouře. Byla by to jí­zda jako v pohádce o vláčku, kterej si to šine na výlet do Čokoládovýho šdolí­. Ale to by se nesměl ve vedlejší­m okně objevit Pytlouš. Šklebil se, jako by právě sněd něco s cibulí­ a octem. Na obličeji se mu rozpleskávaly zbloudilý kapky. Ale ani to mu nezabránilo v řečnění­. I nadále tvrdoší­jně uplatňoval svý osobní­ názory. "Já mám sice rád legrácku, Rychlonožko," svěřoval se mi. "Ale tohle legrácka není­. Radí­m ti dobře. Vrať se urychleně do školy. A řádně se tam omluv. Pochop, že každý máme v životě své mí­sto. Kdybychom neměli, šplhali bychom po stromě jako opice. Máš k tomu co ří­ct?"
"Já si myslí­m, že svý mí­sto mám."
"A kde to je?"
"Ono je to odtud dost daleko."
Současně vytáhnu z kapsy kus jemnější­ho papí­ru. Nosí­m ho u sebe pro pří­pad, že bych dostal náhlej průjem. A že by se jako z udělání­ v nejbližší­m okolí­ nevyskytovaly ani noviny. Vypouští­m štržek po štržku z okna. Papí­rky přistávaj jako zmagnetizovaný Pytloušovi na jeho deštěm smáčený pleši. Za nějakou chví­li je těmi cárečky oblepenej k nepoznání­. Ze všeho nejví­c připomí­ná ušlápnutýho chudinku. Kromě vzpomí­nek na zašlý mládí­ a sportovní­ slávu mu toho moc nezbylo. Jeho manželka mu zčistajasna oznámila, že ho definitivně opouští­. On teď posmutněle rozvažuje, kdo mu zí­tra vypere a uvaří­. Nebo připomí­ná bývalýho legionáře. V roce devatenáct set sedmnáct uprch ze zajetí­ u Sverdlovska. Jak pochodoval několik měsí­ců napří­č Sibiří­, omrzly mu prsty na nohou. Na operační­m sále se pak rozvinula nekonečná debata, mají­-li se mu při plným vědomí­ amputovat obě chodidla. Nebo jenom to levý pod kolenem.
Ale ať už byl kdokoli, jedno bylo ví­c než jistý. Vlastimil Pytlouš visel už tři a půl minuty ze sousední­ho okna. Soustavně se šklebil. A plácal nehoráznosti. A právě tahle neprozřetelnost se mu šeredně vymstila. Ne že bych to někomu přál. To není­ můj styl. Jenže tak dlouho se chodí­ se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A tohle byl klasickej pří­pad. Už nepoprchávalo.
Ten olověnej mrak zvolna mizel v dálavách. Ohnivá koule sluní­čka blahodárně zazářila. Proslunila celou krajinu. A právě v tom můj spolucestují­cí­ oblepenej papí­rky zoufale zasténal. Každej si umí­ představit, jak by sténal on, kdyby se mu do oka zasek byť sebenepatrnější­ kousek do běla rozžhavenýho uhlí­ku. Pytlouš, jako zasaženej bleskem, ucuk do chodbičky. Viditelně ho sužovala ukrutná bolest. Ulevoval si skuhrání­m. Taky svolával všechny svatý.
Ale kromě toho tak neslušně nadával, že jsem se červenal až za ušima. Zanedlouho vlak ve Starým Městě zastavil. To bylo slávy, že jsme šťastně dojeli! Jenom Pytlouš se neradoval. Když zjistil, že je mu nadávání­ houby platný, poklek na podlahu jako při svatým přijí­mání­. Potom si dvěma prsty roztáh horní­ ví­čko od dolní­ho. V týhle poloze trpělivě vyčkával, až mu podle pravidla o poskytnutí­ první­ pomoci oblí­znu zraněný oko jazykem a odstraní­m přiškvařeninu.
"Tak co, kdy mě konečně lí­zneš?" zají­mal se.
"Nelí­znu," odpoví­m.
"Prosí­m tě, Rychlonožko," zašpěl.
"Nemůžu."
"Proč ne?"
"Protože TO NEJDE!"
Fakt je, že bych mu to oko neolí­z, ani kdyby mi sliboval čtyři měsí­ce těch nejdobrodružnější­ch prázdnin na ostrově Madagaskaru. Dovedu si sice představit, jaký pekelný muka zaží­vá, ale kdybych mu vyhověl, zved by se mi stoprocentně žaludek. Ovšem mý zamí­tnutí­ ho dost zničilo. To se nedá popří­t.
S vynaložení­m poslední­ch sil se postavil na nohy. Už nenaří­kal. Ani nenadával. Jenom se tiše potácel. Jak při tom narážel do stěn chodbičky, pokoušel se do oka strefit cí­pem kapesní­ku. Ale jestli se strefil nebo nestrefil, ví­ sám Bůh. Pokud se ovšem vyskytoval někde nablí­zku. A neměl zrovna nic důležitější­ho na práci. Na vedlejší­ koleji se právě chystala k odjezdu lokálka mí­ří­cí­ zpátky do města Uhrad. Sotva jsem přesed z vlaku do vlaku, vagony sebou škubly, dřevěný obložení­ zapraštělo a - - sbohem Starý Město!