Dvě pečlivě vybrané kapitoly z legendární­ho debutu Afrika snů a skutečnosti I.-II.-III. (1952) slavné cestovatelské dvojice vyšly poprvé dva roky po jeho vydání­ jako první­ výbor z něj a byly určeny předevší­m pro dětského čtenáře. I tak si ale kní­žku hojně nacházely čtenáři dospělí­, stejně jako výbory následují­cí­. S napětí­m v nich sledovali odvážný výstup na nejvyšší­ africkou horu Kilimandžáro a zrození­ sopky, které jim dopřála náhoda na březí­ch jezera Kivu. I tyto reportáže byly, stejně jako všechny z pera Jiří­ho Hanzelky a Miroslava Zikmunda, dokumentovány jejich původní­mi fotografiemi.
Nakladatelství­ Carpe diem se k tomuto textu vrací­ po dvaapadesáti letech, aby ho nyní­ vydalo jako poslední­ z řady tehdy vydaných výborů a navázalo tak na jejich novodobé reedice, které již uvedlo pro potěchu a ponaučení­ dnešní­ch zájemců o cestopisnou literaturu.

Ukázka:

ČESKOSLOVENSKí VLAJKA NAD KILIMANDŽíREM

Mihotavý odlesk hladiny si lehce pohrával na rozprýskané kůře rozložitých akácií­ a ztrácel se vysoko v jejich korunách. Nad polosuchou keňskou buší­ viselo mrtvé ticho. Jen v tůni pod zastí­něným břehem se občas rozčeřila klidná hladina, nad vodu se vynořila obrovská hlava hrocha a vzápětí­ pomalu zmizela. Jenom vysunuté oči zůstaly o několik vteřin déle nad hladinou, než se tůň opět zavřela.
Stáli jsme nehybně na břehu a pozorovali toto šžasné divadlo. Tajuplně plynuly minuty podle zákona afrického buše, nespoutaného časem. Mluvili jsme polohlasně, skoro šeptem. Nějakých sto metrů vlevo na skalnaté plošince pod obrovitými baobaby se vyhří­valo několik krokodýlů. Leželi nehybně vedle sebe jako klády, které vyvrhla mořská bouře na břeh...
Pomalu jsme se vzdalovali od tůně a opatrně rozhrnovali křoví­ před sebou, abychom se dostali zase k vozu na silnici. "Máte výhodu, že vaše tatra nemá chladič," řekl náhle jeden z přátel, kteří­ nás doprovázeli druhým vozem.
,,Proč? Co tí­m myslí­te?" ,,Vysvětlí­m vám to. Byl jsem před lety svědkem podobné situace, když jsme se vraceli ze safari v Kadžiadu. Dojeli jsme ke skupině lidí­, kteří­ na silnici vzrušeně diskutovali kolem trosek automobilu. Celá jeho přední­ část byla rozdrcena a kola vypadala, jako by je byl někdo zalisoval do plechu.
Dověděli jsme se pak, co se stalo. Skupina turistů - byli to Francouzi - nechala vůz na silnici a odešla do buše, aby se poohlédla po nějaké zvěři. Jen řidič, který zůstal nedaleko, byl svědkem události, která se zběhla krátce nato. Z buše se vynořil statný slon samotář a zamí­řil rovnou k vozu.
Byl by jej pravděpodobně minul bez povšimnutí­, kdyby nebyl chobotem zavadil o rozpálený chladič. Spálil se a to ho rozzuřilo. Vrhl se na nehybného štoční­ka a výsledek jsem viděl vlastní­ma očima - hezky zblí­zka. Hromada zohýbaného železa, plechu a skla, obraz zkázy. Udělali jsme si několik sní­mků a nabí­dli polovině posádky mí­sto ve svém voze...

Lvi před tatrou

Na stráni nad švozovou cestou jsme se zastavili. Několik set metrů odtud se mezi trávou mihly bí­lé a tmavé pruhy a z buše vyběhlo stádo zeber. Byly neklidné, větřily. Zůstali jsme tiše stát. Ví­tr vanul směrem k nám.
Několikrát cvakla spoušť fotografického pří­stroje a filmová kamera zabzučela. Zebry, které svou chůzí­ připomí­naly habešské mezky, se klidně začaly popásat a přestaly se o nás zají­mat. Skupina pakoňů se volně pohybovala před shlukem temně zelených fí­kovní­ků, mimo dosah našich teleobjektivů. Po prvé se před námi oteví­rala ona Afrika, kterou před desetiletí­mi objevovali první­ cestovatelé. Přestali jsme věřit pověrám o vymí­rají­cí­m kouzlu pravé Afriky, když jsme z pomalu jedoucí­ho vozu pozorovali po obou stranách stáda žiraf, antilop, gazel a kongonů.
,,V těchto mí­stech začí­ná jižní­ reservace, která se táhne až k hranicí­m Tanganjiky na špatí­ Kilimandžara. Je to šzemí­ o několika desetitisí­cí­ch čtvereční­ch kilometrů. Až pojedete do Mombasy, uvidí­te po pravé straně cesty spousty velké zvěře, kdežto s druhé strany o ni nezavadí­te. Silnice totiž tvoří­ východní­ hranici reservace a zvěř instinktem vytuší­, že se jí­ v chráněném šzemí­ nemůže nic stát. Stěhuje se tam z ostatní­ch oblastí­."
,,Před několika měsí­ci zabloudila skupina lvů až do okolí­ nairobského letiště," poznamenal druhý starousedlí­k. ,,Celé Nairobi se k téhle podí­vané sjí­ždělo v automobilech, než se podařilo neví­tané návštěvní­ky zahnat do buše. Nikdo jim nesměl ublí­žit..."
Slunko se pomalu klonilo k obzoru, když jsme se vraceli do Nairobi, a dlouhé stí­ny se kladly do ří­dkého porostu. Zpomalili jsme, abychom mohli lépe pozorovat okolí­.
,,Touhle dobou prý lvi obvykle vycházejí­ na lov..."
,,Bude-li nám štěstí­ přát, můžete je spatřit hezky zblí­zka; blí­ž, než třeba budete chtí­t..."
Bylo šplné bezvětří­. Savana zvolna vydechovala žár hasnoucí­ho dne do padají­cí­ho soumraku, klid visel nad krajem. Náhle se pohnulo křoví­ několik desí­tek metrů před první­m vozem v mí­stech, kde se buš zužoval do uzavřené houštiny. Vzápětí­ se z trávy zdvihla postava lva, pak druhá, třetí­.
Zastavili jsme a pozorovali s napětí­m, co se bude dí­t.
,,Vytáhněte rychle okénka," řekl tiše průvodce, ,,a popojeďte zvolna k první­mu vozu..."
Byl to fantastický pohled. Teprve zblí­zka, ze vzdálenosti několika metrů, jsme zpozorovali, že všichni tři večerní­ hosté byly lvice. Ohlédly se po vozech a přešly o několik kroků dopředu. Stáli jsme tváří­ v tvář vládcům afrického buše a litovali, že zatí­m slunko zapadlo a zbavilo nás možnosti natočit z největší­ blí­zkosti aspoň několik metrů filmu.
,,Za takovýchto okolností­ lev nikdy vůz nenapadne, ale běda, kdybyste si chtěli třeba udělat obrázek zvenku..."
Následovali jsme přední­ vůz, jehož šofér odbočil ze silnice do rovné savany, aby se přiblí­žil ke lvicí­m co nejví­ce. Udivovala nás jejich netečnost.
Připadaly nám jako obrovské kočky, když jsme zastavili ve vzdálenosti nějaký pěti metrů od první­ z nich a vypjali motor, abychom si je mohli prohlédnout opravdu zblí­zka. Takřka na dosah ruky od levého boku vozu ležely pokojně v trávě, ohlédly se občas po voze, jako by dávaly najevo znechucení­ nad tí­m, že jsou rušeny z večerní­ho klidu.
,,To by byl propagační­ sní­mek pro tatru! Že jsme nejeli o hodinu dří­v!"
Po dlouhých minutách se lvice zvedly a volnými plí­živými kroky zmizely v křoví­. Seděli jsme ještě dlouhou chví­li nehnutě, s nosy přitisknutými na sklo, a dí­vali se beze slova v mí­sta, kde je pohltil buš. Stromy měkce šuměly a daleko na obzoru se utrácely v soumraku zastřené obrysy Kilimandžára. Dvě stě kilometrů vzdušné vzdálenosti nás oddělovalo od jeho ledovců, které září­ za jasných dnů z nadoblačných výšek.
Pří­ští­ho dne jsme chtěli vyjet vstří­c tomuto africkému obru, abychom se pokusili o zdolání­ jeho ledovcového majestátu.
Zatí­m co v nairobských ulicí­ch zářily do tmy girlandy světel a vozy klouzaly po asfaltu pod hotelovými okny, balili jsme výstroj a byli myšlenkami kdesi vysoko nad lomenicemi Mavenzi a skleněnými věžemi Kinba, krále africké pevniny.
Lvice a Kilimandžáro...
Byl to snad symbol...?