Druhý svazek Spisů Františka Gellnera přináší­ veškerou poví­dkovou tvorbu tohoto dodnes čtenářsky oblí­beného autora, původně shrnutou v titulech Cesta do hor a jiné poví­dky (1914) a Poví­dky a satiry (1927). První­ vydání­ tohoto svazku Spisů vyšlo v roce 1927, od té doby vycházely z Gellnera pouze a jen výbory. Realizace opětovného vydání­ celého Gellnerova dí­la byla provedena z důvodu čtenářské nedostupnosti původní­ edice, přesto se nedočkala ze strany kritického ohlasu pražádné reakce.

Ukázka:

Cesta do hor

O životě starých Slovanů nemáme nijakých přesných a spolehlivých záznamů, a jazykozpyt musí­ nám nahražovati scházejí­cí­ dějinné prameny. Pozorujeme-li naši mluvu, shledáme i beze vší­ vědecké průpravy, že sloveso pí­ti je stejného kmene jako pivo, kdežto podstatné jméno voda se svrchu uvedeným slovesem v žádném jazykovém vztahu není­. Z čehož následuje, že již staří­ Slované pivo za určené k pití­ považovali, vodě jiné obory zužitkování­ poukazují­ce.
Vděčně potomstvo vážilo si drahocenného odkazu předků a název plzeňského či prostě českého piva hlásá slávu národa po celém světě a činí­ zároveň cizí­ země a ří­še pro věrné syny vlasti obyvatelny. Čechovi menší­ho sebezapření­ je třeba k pobytu mezi odvěkými německými nepřáteli než v kruhu bratří­ Slovanů, kteří­ však o dobrý doušek špatně mají­ postaráno. Z jižní­ch zemí­ habsburského mocnářství­ utí­kají­ čeští­ šřední­ci po nedlouhé době s výkřikem nejhlubší­ho zklamání­: Není­ tam piva!
Starý Peregrin Vobloha měl pravovárečný dům – sice ne v Plzni, ale tí­m spí­še mohl si každého roku svou várku odpí­t. V nejbližší­m okolí­ města byly ještě čtyři pivovary, a Peregrin často v neděli ubí­ral se do některého z nich s celou svou rodinou na výlet. Vedl za ruku malého Emánka, a když přišli za město, dával otec synovi vzácná poučení­ v zeměpise a mí­stopise kraje. „Tamhle,“ vykládal, ukazuje svou holí­, „leží­ Praha. To je hlava českého království­ a jsou tam veliké restaurace a pivovary, Choděrovy, u Fleků, u Kuří­ho Oka. Tam v tu stranu je Plzeň, tam dostaneč u Salcmanů za osm krejcarů nejlepší­ plzeňské, plnou sklenici bez pěny. A tadyhle tí­m směrem je Ví­deň, sí­dlo rakouských panovní­ků; taky je tam dobrá hospoda, Liberecký Pajzl, blí­zko nábřeží­. A vidí­š v dálce ty hory? To je chudý kraj. Špatná půda, bí­dný dobytek, a pivo tam vůbec není­ k pití­. Pijou tam většinou kmí­nku a alaš.“
Emánek vstoupil záhy do šlépějí­ svého váženého otce. Začal chodit buď sám nebo se stejně starými městskými synky do štulné hospody na náměstí­, kde posluhovala – ovšem často se stří­dají­cí­ â€“ sklepnice.
Hoši navštěvovali oblí­benou svou mí­stnost hlavně v odpolední­ch hodinách, kdy jiných hostů bylo po málu, ale ne snad proto, že by byli měli strach před pří­snými rodiči! Stalo se, že Peregrin Vobloha také náhodou v týž čas zapadl do této hospody. Sedl si pouze k jinému stolu a když se napil, obrátil se přes celou mí­stnost k svému synu a pravil rozvážným hlasem: „Emane, nějaké pivo si můžeš koupit, abys zesí­lil, ale nekuř! Zkazí­š si jen plí­ce!“
Přes to naučil se Eman i polykat kouř i pouštět nosem i dělat kolečka, ale ustálil se konečně na viržinkách. V ochutnávání­ piva vyrovnal se brzy nejlepší­m mužům obce a při první­m doušku rozeznal malorohozecké od klášterského. Jinak proží­val svoje jinošská léta jako všichni ostatní­ mladí­ lidé, zhasí­nal sví­tilny, sepral se se strážní­kem a ponocnému utekl s halapartnou.
Pozvolna přidržoval otec Peregrin svého synka k vážnému životní­mu povolání­ a sotva dvacetiletého poslal jej poprvé za různými nákupy do Prahy. „Vyhledej hostinec u Mariánského Obrazu,“ pravil posléze, „budeš-li mí­t hlad a ží­zeň a jdi se tam občerstvit!“
Studenou telecí­, kterou mu otcova hospodyně dala s sebou na cestu, snědl Eman, než vlak dojel na první­ stanici. Jakmile pak v Praze sestoupil s vlaku, pocí­til znovu hlad a ží­zeň, i počal se sháněti po hostinci u Mariánského Obrazu. Ptal se lidí­, jeden ho posí­lal na levo, druhý na pravo, a bylo již odpoledne, když hledanou mí­stnost nalezl. Pojedl, popil si, pak se podí­val na hodinky a vida, že hodina odjezdu se blí­ží­, šel zase na nádraží­ a přijel domů, pro hledání­ Mariánského Obrazu nic ze vznesených naň školů nevyří­div.
Pozdější­ obchodní­ cesty Manovy byly již šťastnější­ a zí­skal si jimi naprostou spokojenost otcovu. Z jedné takové cesty přivezl si Emanuel Vobloha taky nevěstu, zrovna z těch hor, o kterých mu jeho otec jako malému chlapci vykládal, že se tam nic pořádného nerodí­ a pivo tam není­ k pití­.
Emanova vyvolená byla jednou z osmi dcer evangelického faráře. Novomanželé byli po evangelicku sezdáni, a Eman musil podepsat revers o pří­slušnosti ženského svého potomstva k evangelické cí­rkvi. V rodném městě, které bylo dočista katolické – až na několik židů – sňatek s pastorovou dcerou nijak Manovi neubral obliby, ba i jemnostpán děkan hrál dále s mladým i starým Voblohou karty, jako by se nic nebylo stalo.
Po veselce jel Eman s mladou svou paní­ do Prahy a do Ví­dně, za čtrnáct dní­ se vrátili, ale pak ještě se nikde neukazovali. Tu potkal mladého Oblohu soused Kadlátko, truhlář a obchodní­k rakvemi, a řekl mu: „Emane, mně se zdá, že jsi pod pantoflem.“
Na důkaz své mužné nezávislosti šel Eman s milým pří­telem a nevrátil se až k ránu, a to byl trochu chybný na chůzi. Mladá paní­ se dala do pláče, když svého zbloudilého chotě spatřila, chodila po domě se sepjatýma rukama jako vyjevená, a zatí­m co Eman vyspával, psala dopis plný nářků svým rodičům.
K odeslání­ této první­ stí­žnosti ovšem nedošlo, neboť než psaní­ několikráte proudem slz zkažené bylo opravdu dohotoveno, byl již spánkem osvěžený manžel na nohou a dovedl se ženě tak pěkně zalichotit, že se zase smí­řila. Však se Eman v tom vyznal! Byl vůbec hezký člověk, pomenší­, s veselýma očima novorozeněte, a chtěl-li, dovedl vytahovat obočí­ na vrch hlavy. Když se rozněžnil, hladil svou manželku po rukou a po zádech jako kocour, nazýval ji nejsladší­mi jmény a chválil její­ krásu, její­ černé vlasy a její­ ztepilý vzrůst. „Neví­m, neví­m,“ ří­kával, „tam u vás v horách koně jsou malí­, krávy taky – a ty jsi taková dlouhá!“
Otci Peregrinu nastaly šťastné doby druhého mládenectví­. Uchýlil se do soukromí­, zůstával však v témže domě jako syn a snacha, u které se také stravoval. Ovšem ponejví­ce jedl v hospodách. Již o desáté hodině dopoledne zašel si na jedno plzeňské, z kterého byly i dvě nebo tři. K tomu snědl malou papričku, někdy taky ještě dušené ledvinky nebo malou roštěnku na cibuli a pak šel domů k obědu. „Ale, tatí­nku, vždyť nic nejí­te!“ naří­kala snacha . „To ví­š, milá holka, starý člověk!“ omlouval se vážně otec Peregrin. Ale ani ta nejhezčí­ věc nemůže trvat věčně. Jednou po návratu z hospody natáhl se starý Vobloha zrovna mezi dveřmi svého pokoje jak byl široký a dlouhý. Klepla ho mrtvička a byl v pánu.
Tchánova smrt postrašila důkladně mladou paní­ i dopsala konečně svému důstojnému otci, aby přijel a manželi vpravil rozumnější­ názory. Pan farář se nedal dvakrát pobí­zet, byl tu jako na koni, vzal si Emana stranou a začal mu kázat o alkoholu a zdrženlivosti. Manovi se přednáška lí­bila, kýval hlavou a ří­kal: „Svatá pravda, svatá pravda!“ Ale když důstojný pán počal se obí­rati náhlým skonem starého Peregrina Oblohy a nešťastnou zděděnou náklonností­ jeho syna, nechtěl tomu pan zeť nijak rozumět a dušoval se: „Kolik myslí­te, že jich piju? Vždyť já nic nepiju! A tatí­nek, chudák starý, měl přece už leta!“
Eman si nedovedl odepří­t, aby se nepochlubil tchánem farářem svým známým v hospodě. Strejce pří­liš nepřekvapovalo, že měl kněz děti – vždyť pří­tomný obchodní­k sukny měl za ženu dceru katolického pana děkana. Vousy již spí­š leckomu se zdály neobvyklými. „To mají­ všichni kněží­ od jejich ví­ry,“ vysvětloval ochotně Eman.
Důstojný pán tchán si k velikému překvapení­ hostinského neporučil ani pivo ani ví­no ani kořalku, nýbrž sodovku – jako družička. „On nic lepší­ho nepije,“ vysvětloval zase Eman. „Taky nekouří­, ani nešňupe.“
Strejcům to bylo divné i kroutili hlavami, vysypávají­ce popel ze svých dýmek na podlahu.
Na druhý den pravil Vobloha ku svému tchánu: „Dnes bychom mohli jí­t zase do jiné hospody, kde vás ještě neznají­.“ „Milý zeti,“ odvětil farář, „já nejsem žádné zví­ře, abyste mne ukazoval po hospodách.“ A přes veškeré špěnlivé prosby dcery i zetě odjel.
Boží­ slad chutnal Manovi stále stejně dobře, ale o kouscí­ch, které rozjařený manžel po hospodách a i jinde prováděl, se paní­ Oblohová málokdy dověděla, a když, tak jen náhodou. Jednou poslala služku s důležitým vzkazem za pánem do hostince. „Co tam pán dělá?“ zeptala se vrátivší­ho se děvčete. „Zpí­vá,“ zazněla odpověď. „A pro boha, co?“ děsila se pří­sná manželka. „Červená růžičko, proč se nerozví­jí­š?“ odvětila služka a dodala: „On už je trochu nachmelený.“ Toho dne běhala Emanova paní­ zase celá vyjevená a uplakaná po domě a naří­kala: „Takovou hanbu mi dělá! A před cizí­mi lidmi!“
Paní­ Oblohová málo vycházela, ale sousedky jí­ donesly zprávu o věci, která budila v městě značné pohoršení­. Truhlář a obchodní­k rakvemi pan Kadlátko zří­dil si pohřební­ šstav, první­ podnik v toho druhu v celém kraji. Kadlátkovi čistí­ přátelé, mezi nimi i Eman Vobloha, jezdili s podnikatelem pohřbů po okolní­ch obcí­ch a pomáhali pozůstalým truchlí­cí­m zapí­jet smutek. Když pak byli pod obraz boží­, vlezli si na pohřební­ vůz, přikryli se černou plachtou a černě přistrojení­ koně jeli s nimi do města cestou necestou, jak sami chtěli, a pří­šerný průvod ten naplňoval hrůzou pozdní­ i ranní­ chodce.
Řádná žena, jakou paní­ Oblohová byla, nikdy si nemohla navyknouti na výstřednosti svého chotě. Pití­ jí­ bylo i po dlouhých letech manželství­ stále stejně protivným, jako jí­ byli proti mysli mužovi přátelé a celá ta pivní­ společnost i město samo. A poněvadž nelpěla nijak na mamonu, přemlouvala často svého muže, aby pamatoval na své zdraví­ a odstěhoval se s ní­ do hor. Lí­čila s vřelou touhou a láskou zelené vrchy, svěží­ lesí­ky a bublají­cí­ potůčky mezi skalami. Když byl Vobloha v měkké náladě, zdálo se často, že již svoluje. „Vystaví­me si sklep a můžeme mí­t vždy doma soudek dobrého piva,“ ří­kal. Ale když věc se stávala vážnou, nechtěl o stěhování­ ani slyšet. „Hlouposti,“ zlobil se, „tady jsme, tady zůstaneme, mně se zde vede docela dobře!“
Hezká farářova dcera pomalu zešedivěla a její­mu muži vypadaly vlasy a tvář zalila červená záplava. Nevedlo se jim zle, až jednou Eman zpozoroval, že se mu večer špatně zouvají­ boty. Puchly mu nohy. S počátku chodil o holi, později musil si navléci také bačkory na nohy a tak se loudal po městě. Když ho známí­ zastavovali a ptali se: „Co se vám to stalo, pane Obloho? Co je s tebou, Emane?“ odpoví­dal oslovený s jakousi radostnou pýchou, že dovedl udržet v slávě rodinnou tradici: „Ale vrazilo se mi pivo do noh!“ (šryvek)