..::Zpět::..
Povídky o lidské duši z pera tří osobitých plzeňských autorů, v nichž čtenář nalezne pohled na čekání na lásku nebo na laskavý vztah k druhému člověku, zejména na hledání cesty k sobě navzájem. Radost i smutek tu jsou v jednom uzlíčku, jsou jako duhová kulička života, aby všední chvíle byly o trochu svátečnější. Ilustrovala Veronika Mikisková. Váz., 148 str., ISBN 80-86362-66-3, cena 159 Kč.
Ukázka:
Zestárni se mnou! Neboť to nejlepší nás ještě čeká, příští dny budou naplněním předešlých.
Robert Browning
Procházka
Probudil jsem se, jako každý jiný den, v šest hodin. Zažitou pravidelnost nemohl změnit ani ten půlrok, co jsem byl v penzi. Moje manželka byla ještě, jak říkala, zakutálená v peřinách a nezdálo se, že by chtěla postel opustit. Hlavou mi prolétla třicet let stará vzpomínka na to, jak jsem ji vždycky budíval. Ale tu jsem celkem snadno potlačil, posadil se a nohama šátral po koberci. Nahmatal jsem pantofle, vstal, a potichu zavřel dveře od ložnice, abych ženu nevzbudil. Na křesle byly složené šaty, ostatně jako každý den, jen do nich vklouznout. Opláchl jsem si obličej, podíval se na sebe do zrcadla a asi minutu se rozmýšlel, jestli se mám oholit. "Je to pořád stejný, každej den," říkal jsem si. "Teď půjdu pro noviny a pro rohlíky, pak bude kafe. Jo, když jsem byl mladej, to jsem dělal jiný a různý věci." Nemohl jsem si sice vzpomenout jaké, ale nostalgická deprese mě začala pomalu ovládat. Nohy mi ztěžkly, jak jsem kráčel po chodníku směrem k trafice. Znal jsem každý jeho kousíček. Aby ne, za těch třicet let. Za železniční tratí, která oddělovala čtvrť, kde jsem bydlel, od ostatního města, už položili chodníky nové, jako skládačky vypadaly, ale tady to bylo pořád stejné. Vrátil jsem se s novinami a rohlíky do svého bytu. Za dveřmi byl slyšet tichý šramot, což byla známka toho, že manželka už vstala. Když jsem otevřel a ucítil vůni kávy, začalo mi najednou to, na co jsem se jindy těšil, připadat naprosto hrozné. Zavrčel jsem odpověď na pozdrav a posadil se na své místo. "í, ty jsi asi dneska vstal špatnou nohou," řekla mi a políbila mě na tvář. "Co budeš dělat?" zeptala se a vytáhla maso z ledničky. "Budou ptáčky," oznámila mi, jako by se tím mohla zlepšit moje nálada."Půjdu se projít," zamumlal jsem. "A kam?" chtěla vědět žena. "íle, jenom tak okolo." Snídaně zůstala na stole a už jsem měl na sobě bundu, která před patnácti lety vypadala docela dobře. "Prosím tě, vem si něco jinýho," volala za mnou tím nejprotivnějším hlasem žena, které jsem kdysi nosíval každý den květiny. Ale to už bylo o dvě poschodí níž a předstíral jsem, že nic neslyším. Ta myšlenka mě pronásledovala už dlouho. Zajít na místa, kde jsem v mládí prožil něco krásného, něco, na co není ani možné pomyslet bez rozechvění. Třeba ten jez. Tam jsem se poprvé líbal, když nepočítám ty trapné pokusy v kočárkovně paneláku. Jak ta voda šuměla a ten měsíc jak svítil. Pomalu jsem došel k parku, na místo mých obvyklých procházek. Nebo bych mohl zajít na nádraží, odtamtud jsme přece vždycky vyráželi na čundr. Já a moje parta. Co s nimi asi je? Ale na to radši nemyslet, lepší když budou pořád mladí. Sedl jsem si na lavičku, rozhlédl se kolem a promítačka, na které byl nasazen film s mým mládím, vrčela ostošest. Taky bych mohl nasednout do autobusu a vyrazit do té vesnice, jak se jen jmenovala, kde jsme hráli s kapelou. Možná, že tam ten kulturák ještě je a že by mě hostinský pustil na chvíli do sálu.
|