CARPE DIEM
NOVINKY

KATALOG
knihy
cd
cd-rom

AUTOŘI

EDICE
Edice klubové poezie

JAK NAKOUPIT

O NÁS

UKÁZKY DVD
CARPE DIEM


..::Zpět::..


Přebal

Poví­dky o lidské duši z pera tří­ osobitých plzeňských autorů, v nichž čtenář nalezne pohled na čekání­ na lásku nebo na laskavý vztah k druhému člověku, zejména na hledání­ cesty k sobě navzájem. Radost i smutek tu jsou v jednom uzlí­čku, jsou jako duhová kulička života, aby všední­ chví­le byly o trochu svátečnější­. Ilustrovala Veronika Mikisková.

Váz., 148 str., ISBN 80-86362-66-3, cena 159 Kč.


Ukázka:

Zestárni se mnou! Neboť to nejlepší­ nás ještě čeká, pří­ští­ dny budou naplnění­m předešlých.
Robert Browning

Procházka
Probudil jsem se, jako každý jiný den, v šest hodin. Zažitou pravidelnost nemohl změnit ani ten půlrok, co jsem byl v penzi. Moje manželka byla ještě, jak ří­kala, zakutálená v peřinách a nezdálo se, že by chtěla postel opustit. Hlavou mi prolétla třicet let stará vzpomí­nka na to, jak jsem ji vždycky budí­val. Ale tu jsem celkem snadno potlačil, posadil se a nohama šátral po koberci. Nahmatal jsem pantofle, vstal, a potichu zavřel dveře od ložnice, abych ženu nevzbudil. Na křesle byly složené šaty, ostatně jako každý den, jen do nich vklouznout. Opláchl jsem si obličej, podí­val se na sebe do zrcadla a asi minutu se rozmýšlel, jestli se mám oholit. "Je to pořád stejný, každej den," ří­kal jsem si. "Teď půjdu pro noviny a pro rohlí­ky, pak bude kafe. Jo, když jsem byl mladej, to jsem dělal jiný a různý věci." Nemohl jsem si sice vzpomenout jaké, ale nostalgická deprese mě začala pomalu ovládat. Nohy mi ztěžkly, jak jsem kráčel po chodní­ku směrem k trafice. Znal jsem každý jeho kousí­ček. Aby ne, za těch třicet let. Za železniční­ tratí­, která oddělovala čtvrť, kde jsem bydlel, od ostatní­ho města, už položili chodní­ky nové, jako skládačky vypadaly, ale tady to bylo pořád stejné. Vrátil jsem se s novinami a rohlí­ky do svého bytu. Za dveřmi byl slyšet tichý šramot, což byla známka toho, že manželka už vstala. Když jsem otevřel a ucí­til vůni kávy, začalo mi najednou to, na co jsem se jindy těšil, připadat naprosto hrozné. Zavrčel jsem odpověď na pozdrav a posadil se na své mí­sto. "í, ty jsi asi dneska vstal špatnou nohou," řekla mi a polí­bila mě na tvář. "Co budeš dělat?" zeptala se a vytáhla maso z ledničky. "Budou ptáčky," oznámila mi, jako by se tí­m mohla zlepšit moje nálada."Půjdu se projí­t," zamumlal jsem. "A kam?" chtěla vědět žena. "íle, jenom tak okolo." Sní­daně zůstala na stole a už jsem měl na sobě bundu, která před patnácti lety vypadala docela dobře. "Prosí­m tě, vem si něco jinýho," volala za mnou tí­m nejprotivnější­m hlasem žena, které jsem kdysi nosí­val každý den květiny. Ale to už bylo o dvě poschodí­ ní­ž a předstí­ral jsem, že nic neslyší­m. Ta myšlenka mě pronásledovala už dlouho. Zají­t na mí­sta, kde jsem v mládí­ prožil něco krásného, něco, na co není­ ani možné pomyslet bez rozechvění­. Třeba ten jez. Tam jsem se poprvé lí­bal, když nepočí­tám ty trapné pokusy v kočárkovně paneláku. Jak ta voda šuměla a ten měsí­c jak sví­til. Pomalu jsem došel k parku, na mí­sto mých obvyklých procházek. Nebo bych mohl zají­t na nádraží­, odtamtud jsme přece vždycky vyráželi na čundr. Já a moje parta. Co s nimi asi je? Ale na to radši nemyslet, lepší­ když budou pořád mladí­. Sedl jsem si na lavičku, rozhlédl se kolem a promí­tačka, na které byl nasazen film s mým mládí­m, vrčela ostošest. Taky bych mohl nasednout do autobusu a vyrazit do té vesnice, jak se jen jmenovala, kde jsme hráli s kapelou. Možná, že tam ten kulturák ještě je a že by mě hostinský pustil na chví­li do sálu.



Co o knize napsali:








linka
© 2024 Yim