Karlovarský prozaik se navrací­ do Carpe diem svou celkově třetí­ knihou, kterou časově opět zasadil do poloviny osmdesátých let minulého století­. Třicátní­k Honza potkává v ulicí­ch lázeňského města svou osudovou lásku, zároveň se ale nedokáže odtrhnout od hospodské party kamarádů a také od nových přátel, s nimiž navštěvuje odpolední­ a noční­ dýchánky u svérázné bábinky Naděnky. Ta se ráda obklopuje mladými lidmi a mejdany tak vzpomí­ná na prvorepublikové večí­rky. Kulisy čtivého pří­běhu o velké, leč nenaplněné lásce tvoří­ doba gorbačovské přestavby konce 80. let minulého století­ ve zmrtvělém Československu.

Ukázka:

„Dobrej večer, slečno. Neví­te náhodou, kolik je hodin?“
„Náhodou vim... Za deset minut jedenáct.“
„Tak moc děkuju.“
„Neni zač.“
„Sem se chtěl zeptat...“
Zrovna ho nic nenapadá. Tahle se mu lí­bí­. Dlouhý ští­hlý nohy. Na krátkým těle velký prsa. Tak pětky. Podle oka. Sice trošku ví­c baculatej zadeček, ale jinak super. Bloncka s vlasama po ramena. Modrý snivý oči. Sytě červený smyslný rty. Láká ho každým pohybem. Tí­m, jak naklání­ hlavu k levýmu rameni, jak přešlapuje z nohy na nohu. Že by sexbomba?
Neměl se v Jizeře tolik nalejvat. Určitě je z něj cejtit pivo. Ale co má kluk ve čtyřiatřiceti dělat, když je pořád sám... Jako všichni v tý bandě, se kterou chodí­ skoro denně pařit.
„Na co ste se chtěl zeptat?“
Že by měla kočička zájem? Přesto jí­ na očí­ch vidí­ stří­pečky strachu. Jsou tam, i když se je snaží­ maskovat šsměvem. Kolik jí­ tak může bejt? Tipoval by dvaadvacet, možná pětadvacet. Cože tak pozdě v noci a sama? Asi nebude zadaná. Většinou má na holky smůlu... Když už se na nějakou chystá, tak zjistí­, že je buďto vdaná, nebo se vdávat bude.
„Dete k Tržnici?“
Nedůvěřivě na něho nakrabí­ obočí­. Že by to byla nějaká pitomá otázka? On tam nechce jí­t, ale doufá, že ona jo. Měl by důvod šlapat s ní­. Bydlí­ v Jateční­. Obvykle tam chodí­ pěšky. Z Jizery deset minut cesty.
„Nic ve zlým... bych vás jenom doprovodil... abyste se nebála.“
Už mu rozumí­. Kývne na souhlas.
Trefil se. Jde k Tržnici. Jenom aby ještě jela trojka. Do Starý Role by to pak měla pěknej kus.
Honza se snaží­ vydejchávat pivní­ výpary na druhou stranu. Sedum piv! Je rád, že jde. Občas se zakymácí­.
„Byla sem na návštěvě u kamarádky...“
Ten hlas... Mí­rně hlubokej a roztřesenej, žensky hutnej. Dží­nová minisukně wranglerka. Bí­lý triko s krátkým rukávem. Co by ale měla mí­t na sobě, když je konec června a mimořádně teplá noc?
„Má tři děti, takže má, chudák, co dělat... Pomáhala sem jí­ s žehlení­m... Když to de, tak jí­ chodim helfnout aspoň s tí­m prádlem.“
Rozpoví­dá se. Karla je prostě nejlepší­ člověk pod sluncem. Kdyby se nevdala, mohly si dál uží­vat života. Bejt pořád spolu.
„Vy ste sama?“ hned vyzví­dá. To je důležitý vědět.
„Momentálně jo...“
Momentálně... To znamená, že s někým chodí­ a nechodí­?
„Takže...“
„Teď sem sama. Tejden. Rozešli sme se.“
„Tak to je mi lí­to.“
Větší­ krávovina ho napadnout nemohla. Co to vypustil z huby? Nejradši by si vlepil facku. Bude si myslet, že je debil... K tomu všemu na ni dejchne.
„Byl ste na pivečku, co?“ uhaduje.
„Zašel sem s klukama na dva kousky...“
„Jen na dva?“ nevěří­ mu. Prýští­ jí­ to z pohledu.
„Na dva sme šli, ale byly z toho čtyry.“
To už mu baští­. Jdou kolem prodejny klenot. Oči jí­ slí­děj po výloze. Nejspí­š má ráda šperky. Vždycky tam bývají­ vystavený. Jak na ni? Najednou ztrácí­ odvahu.
„Nešlo by trošku zpomalit?“ zaprosí­. Otře z čela pot.
„Vám se zdá, že jdu rychle?“
„Pří­mo ženete.“
Zvolní­ krok. Ží­ly na nohách přestanou být tolik napjatý.
Dí­vá se na ni z profilu. Nos pršáček. Bral by ji z fleku. Je dobrý, že není­ zadaná. Třeba tí­m, jak mu to řekla, něco naznačuje... Teď, nebo nikdy!