Osobitá, ví­ceméně duchovně zací­lená cestopisně, biograficko, fejetonisticky optimistická prvotina známého ženského klauna není­ další­m kusem v řadě dobových hereckých breptů, ale vpravdě poctivou krásnou literaturou o hledání­ vlastní­ho „já“ na cestách světem, ale i vzpomí­nek na své nejbližší­. Kní­žka vychází­ s půvabnými barevnými ilustracemi autorčiny dcery Adély Svobodové.

Ukázka:

Moje několikaměsí­ční­ těšení­, očekávání­ i obavy se proměnily v realitu.
Jeden z první­ch teplých slunečných dnů v roce jsem se, mí­sto na lehátko na zahradu, vydala na letiště.
Moje dcery, stojí­cí­ nade mnou jako dvě sudičky, sledovaly s upří­mným šdivem, jak rvu do nového batohu ještě novější­ spacák, péřovou bundu, ošklivé, leč zřejmě pro zamýšlenou cestu praktické spodní­ prádlo, cepí­n, mačky, teleskopické hůlky a tak dále a tak dále.
„No některý věci člověk jednou udělat musí­,“ řekla jsem, abych něco řekla.
„No, to jo,“ horlivě kývaly podle vzoru, že bláznům se nesmí­ odporovat.
A jeli jsme.
Na letišti vypuknul zmatek, který mě možná měl pro pří­ští­ dny varovat.
Náš Horský vůdce přijel později než pozdě a vzhledem k tomu, že měl naše letenky, tak jsem se i jednu chví­li loučila s představou, že vůbec někam pojedu.
Ale přijel! Ověšen dvanácti nabitými igelitkami, z nichž čouhaly různé předměty, jejichž využití­ jsem si ani s největší­ fantazií­ neuměla představit.
V těchto pro vysokohorskou turistiku netypických pří­ruční­ch zavazadlech byly nástěnné hodiny, hrnečky značky Nescafé, dvě kila čokoládových bonbonů, dva notebooky, satelitní­ telefon, čtyři kila oří­šků, krémy na nohy, na ruce a vlastně skoro na všechno.
Když nám tohle všechno vrazil do rukou a my to odvláčeli na druhý konec letiště, ozvalo se hlášení­: „Paní­ Paulová ať se dostaví­ okamžitě zpátky k pasové kontrole.“
V hrůze, že z nějakého důvodu je můj výjezd nežádoucí­, jsem doběhla zpátky, a tam mi Horský vůdce vesele řekl, že nemá pas. A jestli bych se nemohla podí­vat do těch jeho pokladů v igelitu. Běžela jsem přes celé letiště k východu do letadla, prohledala tašky, ale pas nikde. íšplně splavená jsem mu běžela ří­ct zdrcují­cí­ zprávu, že pas tam není­, čí­mž jsem jistě řadě cestují­cí­ch zpestřila čekání­, protože jsem zaznamenala jejich zájem, jak jsem tak zoufale pobí­hala sem a tam. Dorazila jsem k pasovce, kde právě odbavovali našeho vedoucí­ho výpravy. Pas našel v autě. Nezdržoval se zbytečnostmi jako Děkuju nebo Promiňte.
- - -
- - -
Jsou dny čekání­. Jsou dny zdráhání­. Jsou dny odří­kání­. Mám sí­lu a mám strach. Jsem slabá a neví­m, proč se bát.
Byly dlouhé roky sucha. Zimní­ spánek se protáhl na sedm let a probuzení­ je modré, v krajině očekávání­.
Nohama se přestávám dotýkat země a stoupám stále výš a hlava je nad oblaky, až tam, kde všechno vidí­m jako na dlani, i začátek, i konec, i vzestup, i pád. Jenomže právě tam se do kří­del dostává olověný prach, který začí­ná tí­žit a táhnout k zemi.