Stále aktuální­ a živé poví­dky, plné fantazijní­, bohatě metaforické erotičnosti, které předčasně zesnulý talentovaný prozaik, básní­k a fejetonista Josef Kocourek (1909-1933) napsal na téma nejkrásnější­ho lidského citu, vyšly ve výboru Miroslava Jirdy zatí­m jen jednou, a to v roce 1964. Druhé vydání­ šest fotografií­ Michala Huvara.

Ukázka:

Byly večery, kdy jsme seděli ve vrcholku jabloně, loupali poupata a házeli je po sobě jako růžovými lahvemi, kdy slunce, ohromné a rudé jako srdce, vplouvalo do těla noci, kdy hvězdy padaly hní­zdy vran jako bí­lá vejce, kdy obloha, do zelena rozpálená, sršela hvězdami jako jediný trs jasmí­nu, z vesnice hrála harmonika, milenci bloudili v rytmu té hudby ve stí­nech šeří­ků, Terinka, hledí­c vytřeštěně k vesnici, otí­rala své tělí­čko o černou kůru jabloně, vlhkou a teplou, jak z ní­ zrána crčely vodotrysky mí­zy, sbí­rala hní­zda rorejsů a házela je po mně; seděl jsem hluboko pod ní­ a vytřeštěně hleděl na její­ bí­lá ramena.