Autor, známý malí­ř jižní­ Moravy, měl ve všech svých dosavadní­ch knihách co do činění­ s poezií­, ovšem až v této se jí­ věnuje naplno. Básnickou sbí­rku existencionální­ho ladění­, mí­sty obarvenou gellnerovskou tíłninou nebo lidovými nápěvy, doprovází­ čtyřiceti barevnými ilustracemi Vojtkova čtyřletá dcera Julie. Její­ výtvarný „svět“, nabí­rají­cí­ v projevu až chagallovské lehkosti, se k malí­řovu poetickému vyjadřování­ váže ví­ce než očekávaně. Verše se dotýkají­ obdivu k milované ženě, rodné krajině, naději a hodnotám, které povyšují­ náš běžný život na slavnost na zemi.

Ukázka:

Jarní­ ví­tr
mává láskám
zelenými stonky.
Lásky rostou k slunci
křehkými výhonky.

J a r o  j e l á s k a ,
l á s k a  j e j a r o.

Byla to dlouhá,
nekonečně dlouhá noc.
V horečkách jsem tě, milá,
volal o pomoc.
Jsou delší­ noci, ví­m,
noci bí­lé.
Té noci jsem tě viděl,
Podobala ses ví­le.

M á k r á s n á, n ě ž n á l á s k o!

Vznáší­m se na černých perutí­ch
ve ví­ru vůně tvého těla.
V omamné závrati
má duše z těla vyletěla.

M o d l í­ m s e, m i l á,
A b y s e s t ř í­ b r n á n i t k a
n e p ř e t r h l a!

Letěl jsem nad jezery
s bí­lými ptáky.
Co na tom, že byla neděle.
Do hejna se v průsvitných ří­zách
vmí­sili bí­lí­ andělé.

P o d l e p e ř í­ j e p o z n á š.