Druhá řádná básnická sbí­rka Zdeňka Fuky šzce navazuje na jeho předchozí­ s názvem Cesta domů (2002). Opět v ní­ mistrovsky zaznamenává chví­le děsu mezi bytí­m a nebytí­m, avšak v básní­ch je patrná stupňovaná touha po vyslovení­ nevyslovitelného, naví­c ještě v nitru přetavovaného v hodnotu, kterou stěží­ převezmou lidé citově hluší­ a slepí­. Autor naví­c dokáže i v nejkrutější­ chví­li nají­t okamžik zvratu, rozsví­tit světélko naděje. K vyznění­ jeho veršů ščinně přispí­vá osobitá schopnost co nejšspornější­ zkratky, pomocí­ ní­ zpí­vá svá desatera vytepaná dláty bolesti. Ilustrace Miroslav Tiefenbach.

Ukázka:

Není­ však již pozdě?



Ale ano – řekla

já ví­m!

Chtěl bys být s Chan Šanem

na Ledové hoře

a psát nové verše

do kůry stromů



Není­ však již pozdě?



Oblaka plynou

a ty jen občas zahlédáš

vrcholek hory



Ale kam?



Svět v štlumu

svět ve svých bouřných

hodinách

svět utápějí­cí­ se

v krvi



Možná že návrat!



Ale kam

!do diluviální­ch čas?



Odrané peří­ ptáků

o tom nesvědčí­



Chléb který jí­me!



Chléb

který jí­me

pokrm pro bratra

unaveného v boji



mana

pouštní­ bylina



znamení­

moci boží­



zázrak



dotýkaný námi

každý den



Snad pří­ště



Ne

neměl odvahu

jí­ to ří­ci

a přece

nevidomá

a proto neslyší­cí­

nechtěla vědět nic o něm

a natož o sobě!

Možná jednoho dne

až zcela blí­zko smrti

by jí­ mol dopovědět

svůj pří­běh

ale k čemu

a proč

když i sama sobě

odpustila

a to co bylo

už není­



Snad pří­ště!