Má-li kniha Radomila Koppa nějaké šstřední­ hrdiny, pak jsou jimi všichni ti se statečným srdcem, kteří­ žili v zemi uprostřed Evropy v letech po komunistickém puči 1948 se vztyčenou hlavou. Nekolaborovali s vládci, ale také nebyli v první­ linii odboje. Žili jen své docela obyčejné životy. Autor na pří­běhu vyučeného čí­šní­ka, vyprávěného autentičtější­ ich-formou, poodkrývá „psychiku“ doby, konkrétně let 1952 až 1994. Nečiní­ tak způsobem nějak experimentální­m či myslitelsky novátorským, přesto jeho jakoby vzpomí­nková príłza ma svůj vypravěčský tah a jistou nemalou výpovědní­ hodnotu.

Ukázka:

Josef Schiller, ředitel národní­ho podniku Expona cí­til, že dnešní­ den roku 1952 nebude pří­liš růžový. Sněhová nadí­lka se postarala o pozdní­ pří­jezd jeho řidiče, a to ho čekala schůzka s předsedou strany. Předmětem jednání­ bylo dosadit na Schillerovo mí­sto nového ředitele, který by odpoví­dal nárokům nové vlády padesátých let. Požadavky nebyly nijak náročné. Stačilo, aby adept měl dělnický původ a byl členem strany. Schillerovi bylo slí­beno mí­sto náměstka, pokud svého nástupce zaučí­ vedení­ podniku. Nepřistoupí­-li na dané podmí­nky, musí­ opustit podnik a také vilu, ve které žije se svou rodinou.
Při vstupu do své kanceláře spatřil předsedu, který zaujal mí­sto za jeho pracovní­m stolem. „Tak kdepak se touláš?“ ví­tal ho soudruh s jí­zlivým šsměvem. Omluvu zahrnují­cí­ nepří­zeň počasí­ odbyl mávnutí­m ruky. „Přistupme raději ihned k věcem podstatným. Soudruha Bučka jistě znáš. Je to mladý a nadějný straní­k. Tvoje týdenní­ lhůta na rozhodnutí­, zda půjdeš s námi nebo proti nám, právě dnes vypršela. Rád bych jen ještě připomenul následky v pří­padě záporného rozhodnutí­. My všichni známe tvůj názor na naši stranu a ujišťuji tě, že pokud nám nepomůžeš, tak se postaráme, abys toho dostatečně litoval. Ovšem při kladné odpovědi ti nabí­zí­me perspektivní­ práci a věří­me, že změní­š svůj názor a časem vstoupí­š i ty do našich řad.“
Schiller věděl, že musí­ učinit možná nejdůležitější­ rozhodnutí­ svého života, přesto se ještě pokusil o předem ztracený boj. „Soudruzi, jak jistě ví­te, vždy jsem se snažil o prosperitu a dobré jméno našeho podniku. Ve svém volném čase jsem pořádal různé kulturní­ akce a věnoval se mládeži. Samozřejmě se mi nejedná o mí­sto ředitele. Jen se vám pokouší­m vysvětlit, že člověk, ač dobrý komunista, nemůže bez základní­ho vzdělání­ zvládnout vedení­ takového podniku. Je sice chvályhodné, že se staráte o dělnickou tří­du, ale podle mého názoru je naprosto nemyslitelné, aby tento stát ří­dila tlupa nevzdělanců.“ Při svých poslední­ch slovech si všiml, jak předseda rudne. „Tak dost!“ zařval.