Hrdinové poví­dek plzeňského autora jsou docela obyčejní­ lidé s jizvami na duši, kteří­ chtějí­ vystoupit ze svého stereotypu a nají­t blí­zkého člověka, který by jim rozuměl a měl je rád. Tato touha bývá mnohdy skrytá, někdy ale může vyvří­t na povrch. A pak se i nepatrná epizodka náhle mění­ v hluboké vnitřní­ drama. Občas se z toho zrodí­ zklamání­, jindy se otevře cesta naděje. Poví­dky, zejména určené ženském čtenářkám, jsou psány čtivým, poutavým jazykem, často překvapují­ svou pointou nebo otevřeným koncem. Jako kdyby autor ří­kal: i tohle se ti může stát. Lubomí­r Mikisek nás svými príłzami nutí­ k zamyšlení­, k soucí­tění­ a často jimi i nečekaně pohladí­. A to rozhodně není­ málo v dnešní­m napohled necitelném, uspěchaném světě.

Ukázka:

Pro lásku
i pro svůj vděk
pohlaď všechny
mimoděk
i když je pod mrakem
a není­ nejlí­p

NíPAD
Autobus se vyhoupl na vršek a řidič přeřadil rychlost. Sjí­žděli jsme dolů do šdolí­ a město, zahalené do oparu z kouře a mlhy před námi postupně odkrývalo svoji tvář.
Seděla jsem u okna a dí­vala se na paneláky, ubí­hají­cí­ podél silnice. Stále jsem ještě nebyla přesvědčena, že jednám správně. Ten znepokojují­cí­ pocit nejistoty se nedal ničí­m odehnat, ani tí­m, že se mnou jede Eliška. Město na mě působilo cizí­m dojmem a nevzbuzovalo pří­liš mnoho důvěry. Povzdechla jsem si a podí­vala se na kamarádku. „Já mám chuť se vrátit, „řekla jsem stí­sněně, ale nebyla to tak docela pravda. Potřebovala jsem jenom povzbuzení­,
které by vyvrátilo z kořenů moji nerozhodnost.
„Ší­lí­š?“ odpověděla Eliška, „teď když už jsme tady?“
Otočila jsem se znovu k oknu a pohlédla na hladinu řeky, která temně plynula kolem vysoké stráně. Otřásla jsem se zimou a zapnula si poslední­ knoflí­ček u halenky.
„Myslí­š, že ho najdeme?“ otočila jsem se znovu k Elišce.
„Proč ne? Máš přece adresu!“
„Ale co mu řeknu,“ povzdechla jsem si bezradně, „co mu jenom řeknu!“
Tahle myšlenka mě zaměstnávala od chví­le, kdy jsme nastoupily do autobusu.
„V tom ti tedy neporadí­m,“ řekla Eliška a zamyslila se. „Řekni mu třeba!Pane, já jsem vaše dcera.“ Krátce se zasmála a pak hlesla: „Promiň.“
Obě jsme se odmlčely. Ta záležitost nám svazovala ruce, odcizovala nás a současně i sbližovala.
„Ty o něm vážně nic neví­š!?“ zeptala se Eliška po chví­li.
„Bylo mi pět, když od nás odešel. A maminka mi o něm nikdy nic nevyprávěla!“
„Hm. A to vám nikdy nenapsal ani dopis?“
„Ne. Aspoň o tom neví­m. Jenom ty alimenty na složenku!“
Nejasně jsem cí­tila, že bych měla tátu obhajovat, alespoň před cizí­mi lidmi, ale ta jeho patnáctiletá lhostejnost mě proti němu popuzovala. Pamatovala jsem si ho jako ští­hlého, tmavovlasého muže s pří­jemně chraptivým hlasem, ale byly to vzpomí­nky matné a už mi neří­kaly.
Navští­vit otce mě poprvé napadlo před měsí­cem, když jsem hledala v sekretáři nějaký doklad a náhle jsem držela v ruce štržek poštovní­ poukázky s jeho adresou. Pustila jsem to tehdy hned z hlavy, ale před týdnem, po skončení­ maturitní­ch zkoušek mě to napadlo znovu. Seděla jsem toho dne na lavičce v parku a dí­vala se na mladého muže, který se s rozpustilým smí­chem honil mezi stromy se svojí­ dcerkou. Holčička byla asi sedmiletá, měla dlouhé vlnité vlasy a tvářila se šťastně. Měla ten nejspokojenější­ výraz, jaký může dí­tě mí­t a to mě dojalo. Cí­tila jsem se v té chví­li osaměle a snažila se zadržet slzy, které se mi draly do očí­. Proč jsem zrovna já nic takového neprožila, ří­kala jsem si cestou domů a bylo mi to opravdu moc lí­to.