Karlovarský prozaik se navrací­ do Carpe diem svou celkově třetí­ knihou,
kterou časově opět zasadil do poloviny osmdesátých let minulého století­.
Třicátní­k Honza potkává v ulicí­ch lázeňského města svou osudovou lásku,
zároveň se ale nedokáže odtrhnout od hospodské party kamarádů a také od
nových přátel, s nimiž navštěvuje odpolední­ a noční­ dýchánky u svérázné
bábinky Naděnky. Ta se ráda obklopuje mladými lidmi a mejdany tak
vzpomí­ná na prvorepublikové večí­rky. Kulisy čtivého pří­běhu o velké, leč
nenaplněné lásce tvoří­ doba gorbačovské přestavby, která se do
zmrtvělého Československa - natož do malého českého města - dostává
notně pomalu.

Ukázka:

"Dobrej večer, slečno. Neví­te náhodou, kolik je hodin?"
"Náhodou vim... Za deset minut jedenáct."
"Tak moc děkuju."
"Neni zač."
"Sem se chtěl zeptat..."
Zrovna ho nic nenapadá. Tahle se mu lí­bí­. Dlouhý ští­hlý nohy. Na krátkým
těle velký prsa. Tak pětky. Podle oka. Sice trošku ví­c baculatej
zadeček, ale jinak super. Bloncka s vlasama po ramena. Modrý snivý oči.
Sytě červený smyslný rty. Láká ho každým pohybem. Tí­m, jak naklání­ hlavu
k levýmu rameni, jak přešlapuje z nohy na nohu. Že by sexbomba?
Neměl se v Jizeře tolik nalejvat. Určitě je z něj cejtit pivo. Ale co má
kluk ve čtyřiatřiceti dělat, když je pořád sám... Jako všichni v tý
bandě, se kterou chodí­ skoro denně pařit.
"Na co ste se chtěl zeptat?"
Že by měla kočička zájem? Přesto jí­ na očí­ch vidí­ stří­pečky strachu.
Jsou tam, i když se je snaží­ maskovat šsměvem. Kolik jí­ tak může bejt?
Tipoval by dvaadvacet, možná pětadvacet. Cože tak pozdě v noci a sama?
Asi nebude zadaná. Většinou má na holky smůlu... Když už se na nějakou
chystá, tak zjistí­, že je buďto vdaná, nebo se vdávat bude.
"Dete k Tržnici?"
Nedůvěřivě na něho nakrabí­ obočí­. Že by to byla nějaká pitomá otázka? On
tam nechce jí­t, ale doufá, že ona jo. Měl by důvod šlapat s ní­. Bydlí­ v
Jateční­. Obvykle tam chodí­ pěšky. Z Jizery deset minut cesty.
"Nic ve zlým... bych vás jenom doprovodil... abyste se nebála."
Už mu rozumí­. Kývne na souhlas.
Trefil se. Jde k Tržnici. Jenom aby ještě jela trojka. Do Starý Role by
to pak měla pěknej kus.
Honza se snaží­ vydejchávat pivní­ výpary na druhou stranu. Sedum piv! Je
rád, že jde. Občas se zakymácí­.
"Byla sem na návštěvě u kamarádky..."
Ten hlas... Mí­rně hlubokej a roztřesenej, žensky hutnej. Dží­nová
minisukně wranglerka. Bí­lý triko s krátkým rukávem. Co by ale měla mí­t
na sobě, když je konec června a mimořádně teplá noc?
"Má tři děti, takže má, chudák, co dělat... Pomáhala sem jí­ s
žehlení­m... Když to de, tak jí­ chodim helfnout aspoň s tí­m prádlem."
Rozpoví­dá se. Karla je prostě nejlepší­ člověk pod sluncem. Kdyby se
nevdala, mohly si dál uží­vat života. Bejt pořád spolu.
"Vy ste sama?" hned vyzví­dá. To je důležitý vědět.
"Momentálně jo..."
Momentálně... To znamená, že s někým chodí­ a nechodí­?
"Takže..."
"Teď sem sama. Tejden. Rozešli sme se."
"Tak to je mi lí­to."
Větší­ krávovina ho napadnout nemohla. Co to vypustil z huby? Nejradši by
si vlepil facku. Bude si myslet, že je debil... K tomu všemu na ni
dejchne.
"Byl ste na pivečku, co?" uhaduje.
"Zašel sem s klukama na dva kousky..."
"Jen na dva?" nevěří­ mu. Prýští­ jí­ to z pohledu.
"Na dva sme šli, ale byly z toho čtyry."
To už mu baští­. Jdou kolem prodejny klenot. Oči jí­ slí­děj po výloze.
Nejspí­š má ráda šperky. Vždycky tam bývají­ vystavený. Jak na ni?
Najednou ztrácí­ odvahu.
"Nešlo by trošku zpomalit?" zaprosí­. Otře z čela pot.
"Vám se zdá, že jdu rychle?"
"Pří­mo ženete."
Zvolní­ krok. Ží­ly na nohách přestanou být tolik napjatý.
Dí­vá se na ni z profilu. Nos pršáček. Bral by ji z fleku. Je dobrý, že
není­ zadaná. Třeba tí­m, jak mu to řekla, něco naznačuje... Teď, nebo
nikdy!
Pozve ji na skleničku, kuje si v hlavě plán. Tak dělej! poroučí­ si. Ale
nejde to.