Po třiatřiceti letech opět vychází­ legendární­ svazek dopisů, v nichž je celá autorčina duše. Ta z nich vychází­ jako bytost nadmí­ru citlivá a statečná. Dopisy byly vybrány tak, „aby ze všech listů zazní­vala horoucí­ nota lidské lásky. Nejen milostné. Jdeme s Boženou Němcovou téměř celým její­m krátkým životem. Zaslechnete, jak mluví­ v nich do života již zasvěcená žena, matka, milenka, pří­telkyně,“ napsal tehdy v předmluvě Jaroslav Seifert. Čas silnému obsahu a krásnému jazyku neubral na kráse vůbec nic. Dopisy zůstaly čtenářským zážitkem první­ kategorie.

Ukázka:

KATEŘINÄš LAUERMANNOVÉ Z NYMBURKA 8. LISTOPADU 1849

Drahá milovaná pří­telkyně!

Lí­bám Tebe vroucně a děkuju Ti za Tvůj dar, který mne velmi těší­; nachází­ zde všeobecné obliby. Zůstane mi to milou památkou, tí­m milejší­, an je to práce Tvých rukou. Jak se máš? Doufám, že jsi zdráva, a to věru je to nejlepší­, a člověk teprv tenkráte zná ocenit důležitost tohoto daru matky pří­rody, když jej choroba klí­čí­. Co jsem z Prahy přijela, mám ustavičně křeče v žaludku a ty mě trápí­ tuze, že jsem již nad tí­m mrzutá. K tomu máme zde choleru a umřelo již přes třicet osob; já se sice nebojí­m, co se mé osoby týče, ale mám starost o moje domácí­; jen suché povětří­ kdyby nastalo, to nejlepší­ ščinkuje. Mřeli nejví­ce lidé z chudé tří­dy, aneb jak ří­kají­ ti bohatí­ šosáci „ta lůza“ – to není­ ovšem div. Ti ubozí­ a byt studený, vlhký, smrdutý, podobný ví­ce pelechu zví­řecí­mu než obydlí­ pro člověka. Tolik je zde boháčů, tolik se zbytečně promarní­ v jí­dle, pití­, v kartách, v oděvu a rozkoší­ch všelikých, a tolik bí­dného chudého lidu. Katinko, ty neměla jsi tolik pří­ležitosti podí­vat se na bí­du lidskou jako já, avšak věř mi, je to smutné divadlo a bolest sevře srdce každého lidumila při tom pomyšlení­. Mně zdá se kolikráte, když oblí­kám na se šat dražší­, když lehám na měkké lože, když uží­vám nějakého veselí­, že hřeší­m proti lásce k bližní­mu, zdá se mi, že bych tí­m nejpotřebnější­m spokojit se měla, a ostatní­ podat trpí­cí­mu bratru.
Ale jsme my slabí­, soběčtí­ lidé! – Když ohlí­ží­m se vůkol sebe, bych vyměřila, kde co by nemuselo být, tu zdá se mi, že sama jsem chudá, že sama nemám, co potřebuju, a že všecko nanejvejš potřebuju. A přece ten chudinec mnohý nemá padesátý dí­l toho, co já mám, a musí­ být živ. Vůle moje vždy byla by dobrá, ale přece schází­ mi tolik smělosti, abych řekla: muži, děti, spokojme se s menší­m dí­lem a dejme to, kdo má méně aneb dokonce nic. – Také ten zvyk dělá mnoho, viď? – To by myslil člověk, že je nejvejš nešťastný, kdyby by přinucen byl o několik soust méně do šst dát, než je zvyklý poží­t, kdyby hrubší­ šat na se vzí­t měl a lecčeho se odří­ct, co mu potěšení­ působilo. Avšak kdybych já všecko obětovala, co to platno, to sotva by jednotlivci stačilo na nějaký čas, to je pomoc na čas a jednomu, o pomoc vydatnou stálou musí­ se obec postarat. Ať dají­ lidu chudému stálou práci a spravedlivý výdělek, by mohl každý pracovní­k pořádně živ být ze svého výdělku, ať mu dají­ rozumně zří­zené školy, by se vzdělat mohli, a potom bude pomoženo tělu i duši. Ale co platno, kdyby se člověk utrápil, když se přece nestane, co by si mnohý z nás přál. Mohli by ří­ct: Buď světlo, ale oni neřeknou.
Jak se vynachází­ ctihodná Tvoje matinka? Srdečně přála bych, by ještě hodně dlouho mezi námi žila ve zdraví­ a spokojeně. Vyřiď prosí­m mou šctu a ruky polí­bení­. Srdečné pozdravení­ vzkazuju též paní­ sestře. Těšilo by mne velmi, kdyby si mne zase jednou několika řádky potěšila. Když nemůžem šstně porozprávět, aspoň pí­semně vyměňujme myšlénky své, co pří­telkyně věrné.
Polib Tvého roztomilého klučí­ka a buď zdráva a pamatuj na Tvou
Boženu Němcovou