Antoní­n Vojtek patří­ k lidem, o nichž básní­k a esejista Miroslav Holub s oblibou ří­kal, že „mají­ páru“. Do jeho nesmí­rně činorodého světa se vejde nejen práce kumštýřská a organizační­ na poli výtvarném, ale i na šhoru spisovatelském. Ve svém nové kní­žce se pokusil propojit prastarou formu dopisu s moderní­m obsahem, s odpověďmi na otázky, jimiž své otce nezří­dka častují­ jejich ještě ne zcela dospělé dcery a jejichž podstata je stará jako lidstvo samo (Proč tu jsme? Kam jdeme? Co nás sbližuje a dělí­...). Vojtek své zví­davé Erice nic neskrývá, odzbrojuje ji hned zkraje upří­mností­ a tahem k podstatě její­ch dotazů. Je chápavým, stří­dmým a poučeným průvodcem po zákoutí­ch lidské duše. Cenné je obzvláště to, že se mu podařilo napsat kní­žku pro ví­cero generací­, která nese v sobě moudrost a vlí­dnost, a to nejen v textu, ale i v autorových půvabných ilustrací­ch.

Ukázka:

Kdybys mohl být stromem, který by to byl?
Moje milé dí­tě!
Ví­m, že ví­š, jak miluji pří­rodu. A já zas ví­m, že také ji máš ráda, ale proniknout hlouběji do biologie, zejména pak botaniky, se ti moc nechce. Inu i zde budou fungovat určité dispozice a geny.
Znám tolik stromů, že se mi bude těžko na tvou otázku odpoví­dat. Snad bych mohl přistoupit k odpovědi metodou vylučovací­. Jsou stromy, které bych skutečně vyloučil. Třeba takovou vrbu. Je na můj vkus křehká, zranitelná, žije rychle a krátce. Jistě, je krásná, zvláště když kvete. Její­ ,,hlava“ se rozzáří­ zlatými jehnědami. Její­ proutky jsme řezávali na pomlázku. Ale přece jen vrba ne, byť na mých obrazech bývá často.
Olše. Roste u potoků a řek. Miluje vlhkost a vodu. Má zvláštní­ listy, které nemají­ špičku. Je krásně sytě, až temně olivově zelená. Na podzim se zdobí­ malými šištičkami. Prý má tajemné vlastnosti – dokáže člověku mást mysl. Ne, k takovému stromu bych se doslova, ale ani obrazně nepřimkl.
Topol je také strom zají­mavý. Roste rychle, jeho větve se lámou, ba celý strom bývá často vichrem rozlomen. Dřevo je málo kvalitní­, ří­dké. Je ští­hlý a vysoký, vzdoruje větrům, ale jeho život je krátký. V čase květu je celé okolí­ pokryto bí­lými chomáčky chmýrek. Smetí­, bí­lé smetí­ proniká všude! To se mi nelí­bí­.
Ty jsi pro mne tipovala dub. Jistě, dub je krásný strom. Houževnatý, silný, dlouhověký. Jeho kmeny dosahují­ rekordní­ch obvodů, jeho stáří­ se čí­tá někdy na stovky let. Je tu ale. Tesaří­ci napadají­ kmeny. Jmelí­ cizopasí­ na větví­ch, často se kazí­ zevnitř. Ke vší­ šctě k dubu bych dub ale nevolil.
Lí­pa? Ano, mám rád lí­pu. Voní­, když kvete, léčí­, když si z květu uvaří­me čaj. Sochaři a řezbáři z ní­ tvoří­ umělecká dí­la.V době květu je lí­pa obsypána včelami. Hučí­ celý strom! a lipový med je jistě vzácnost. V dětství­ jsem si hrával nad rodnou vsí­ u lip, na lí­pách, ba i ve vykotlaných lí­pách. Jsou to však stromy velice zranitelné, křehké.
Buk. To je překrásný strom. Vypadá ušlechtile svou kůrou, listy, květy i plody. Kráčí­m-li Beskydy, vždy žasnu, jak odolává chladu, větru, mrazu. Jeho dřevo je – tvrdé a husté. Kmeny jsou silné, válcovité, téměř bez suků. Je houževnatý a budí­ u mne respekt. Ští­hlé pupeny, zají­mavé bukvice. Ano, lí­bí­.
V jižní­ch krají­ch obdivuji cypřiš. Je krásný, ští­hlý, silný, dlouhověký, svalnatý. Voní­ široko daleko, je skvostem mezi stromy. Zdá se osamocený. Je to dar jeho dlouhému věku mezi ostatní­mi stromy a keři. Jeho šištice jsou exotické, stejně jako jeho šupinaté listy. Vzdoruje nepří­zni, hlavně pak vedru. V našich krají­ch má podobné vlastnosti jilm. Ač vypadá zcela odlišně, má mnoho společného. Je osobností­ mezi stromy. Tvrdé dřevo, houževnatost, dlouhověkost. Jilmy žijí­ stovky let a jsou památní­ky zašlých časů. U nás na jižní­ Moravě jsme jim ří­kali ,,vaz“.
A tak bych se mohl zamýšlet nad borovicemi, smrky, jedlemi, modří­ny, kaštany, jasany, javory, habry, ale také jabloněmi, mandlovní­ky, nad třešní­, višní­, ořešákem a mnoha další­mi, třeba bří­zou. K některým lnu ví­ce, k jiným méně.