Napí­navý pří­běh zatí­m poslední­ho česko-slovenského horolezce, který stanul na nejvyšší­ hoře světa Mount Everestu (výstup 17. 5. 2002), a to za nejkratší­ dosud výstupovou dobu v dějinách obou zemí­. Odkrývá zdánlivě obyčejné, přesto navýsost nebezpečné aspekty výstupů stejnojmenné expedice, která si v počtu dvou horolezců troufla v rozpětí­ několika málo dnů rovnou na dva himalájské velikány. Cabanovo vyprávění­ je po dlouhé době první­m původní­m textem, napsaným bez obvyklé problematické pomoci nějakého novináře. Z textu tak vystupuje mnohem větší­ autenticita a pravdivost o výjimečných sportovní­ch výkonech a o jejich zákulisí­, než jak tomu bývá obvyklé v podobně zaměřených publikací­ch.

Ukázka:

Tábor C 2 je ve výšce 7 200 m. V té už ani nevní­máme, kolik sněhu do rána napadlo. Vidí­me však, že další­ skupiny horolezců vyrážejí­ ráno do C 3. Taky se doví­dáme, že stejně jako včera my vyrazili dnes v noci z C 2 dva Rakušané rovnou na vrchol. Prý jsme vlastně dosud jediný tým, který letos dosáhl na Cho Oyu výšky 7 800m bez pří­davného kyslí­ku. Samozřejmě, že nás to těší­. Sportovní­ hodnotu to má z hlediska rychlosti výstupu, jenom škoda toho vrcholu.
Balí­me na sluní­čku, ale teplota je pořád hodně ní­zká. Kdo ví­, co proží­vají­ rakouští­ kolegové ve stěně nebo co si vytrpěli v noci. Batohy máme přeplněné, a to i přesto, že tady zůstává stan a pár věcí­. Uklí­zí­me ještě obaly a nepořádek, patří­cí­ do smetí­, protože naši nástupci by asi těžko po nás ve stanu uklí­zeli. Loučí­me se s táborem C 2, položeném na mí­stě s jedinečným výhledem na paletu ští­tů, mimo jiné i na Shisha Pangmu vysokou 8 012 m.
Tentokráte vyráží­ první­ Miloš, já za ní­m. Po sto metrech mu přestává poslouchat mačka na pravé noze. Rozepí­ná se. Miloš mě posí­lá dál, a tak upaluji dolů. Slaňuji nádherný dlouhý led a na jeho spodku pohlí­ží­m nahoru, zda problémy s mačkou přetrvávají­ nebo zda je už Miloš vyřešil. Chví­li se nic neděje. Pak ale vidí­m, jak se připí­ná na lano a jde slaňovat. Beru do ruky kameru a přibližuji si ho. Jo, je to Miloš, takže problém vyřešil a valí­ dolů. Čekám, až bude šplně u mě. Fotí­me potom společně ledovec, který nás tak nadchl svou čistotou a třpytem.
Po slanění­ čela ledopádu uhání­m zase naplno dolů. Jedna sněhová vlna, druhá sněhová vlna, třetí­... Až se ocitám v C 1. Dí­vám se nahoru, ale ve směsi lidí­ Miloše nerozeznávám. Mám toho plné zuby, a tady je tolik věcí­. To nebudeme schopni snést, přemýšlí­m. Ve stanu jsou ještě skeletové boty, vařiče, bomby, karimatky, jí­dlo. Neváhám. Ve spodní­ části vidí­m potulují­cí­ se nosiče, kteří­ dělají­ vynášky jenom do C 1 a hned zase valí­ dolů. Snaží­m se je najmout na snesení­ materiálu dolů a smlouvám cenu. Je mi ale jasné, že ať chci nebo nechci, budu muset zaplatit 10 USD za jednoho. Začí­nají­ pracovat. Já zatí­m balí­m do svého batohu všechno, co se tam vejde. Nosiči pomalými pohyby rukou rozdělávají­ stan, ale nějak jim nejde rozvázat, nejdou povolit některé suky. Najednou jeden z nich vytahuje pořádnou kudlu, že všechna táhla odří­zne a stan bude složený. Tak to ne! řvu na něj. Takhle si představuješ skládání­ stanu? Vždyť my jdeme ještě na Everest, domlouvám nosičovi.
Za patnáct minut zase vidí­m, jak bere do ruky cepí­n a začí­ná v jednom rohu vysekávat led, který zalil nejen ledovou kotvu, ale i část tropika. Znovu mu domlouvám, ať seká trochu výše, aby mu cepí­n nesklouzl a neroztrhl tropiko. A samozřejmě! Neuběhne ani pět minut, a nejen že tropiko roztrhl, ale doslova odsekl rožek i s uchem pro kotvení­ stanu. Myslel jsem, že ho zabiju, ale moc jsem vyskakovat zase nemohl. Chtěl jsem, aby nám pomohl odnést věci, a kdyby mi s tí­m praštil, další­ lidi bych už nesehnal. Mezití­m jsem si ještě přezul skeletové boty mí­sto speciálek. A hned cí­tí­m v prokrvení­ nohou velké zlepšení­. Už teď si ří­kám, že na Everestu speciálky nepoužiji.