Drobný, leč navýsost originální­ text, a to nejen srovnání­m atmosféry New Yorku šedesátých let a meziválečné Pří­brami, ale i svou jedinečnou a neodolatelnou humornou formou, pochází­ z časopisu Plamen, roční­k 1966. Tato fejetonová perla z pera nezapomenutelného herce a malí­ře, „něžného šašoura“ Josefa Hlinomaze (1914–1978) by neměla chybět v kapse žádného poutní­ka, který se chce podí­vat na New York, potažmo na svět, svébytnýma a neunavenýma očima. Dárkovou kní­žečku doplňují­ newyorské fotografie Michala Huvara. Vychází­ coby připomí­nka uplynutí­ čtvrtstoletí­ od nečekané smrti autora.

Ukázka:

Některé návraty jsou neobyčejně obyčejný. Když člověk třeba jezdí­ někam každej tejden na neděli, není­ to žádná senzace. Když člověk se řekněme po dvaceti letech vrátí­ na nějaký to mí­sto u moře a v pří­mořském městě bloumá po ulici kde před pětadvaceti lety bydlel a najde ten barák a vleze do něho, je už to návrat nevšední­. Ale když se člověk vrátí­ po čtyřiceti letech někam, kde nikdy nebyl, je takový návrat neuvěřitelný. A to se mi přihodilo.
Samozřejmě, napřed mi nebylo vůbec jasný, že se tam vrací­m. Naopak. Jelikož jsem na dolní­m okraji stratosféry zkonzumoval několik whisek se síłdou abych měl odvahu k přistání­ a když jsme se potom ří­tili po trafiku v prostřední­m proudu a s námi se ří­til dobrej miliíłnek auťáků tí­m samým směrem a naproti miliíłnek směrem opačným taky ve třech proudech, ří­kal jsem si při nejmenší­m no né!
A když se pomocí­ podjezdů, nadjezdů a jiných rovnoběžných s námi i ve všech možných šhlech všelijak odbočují­cí­ch a zabočují­cí­ch betonových strád, začaly vozidla ří­tit od nás, na nás, nad námi a pod námi, mejklo to se mnou.
Ani neví­m jestli ta řeka byla Hudson nebo ta druhá co jsme ji podjí­žděli v jednom z tunelů, pořád ještě ten miliíłnek ve třech řadách a my veprostřed.
Všechno se ří­tilo jako splašený a do toho na plný pecky blikají­ spí­š větší­ pí­smena všech rozměrů a barev v exotických složeninách z americkýho jazyka a když to do prostoru řve svoje tajemný zaklí­nadla a člověk, cizí­ brabenec v tom letí­ někam do neznáma jako na tobogánu blahý paměti, prosí­m, to se mnou mejklo.
Ale jakmile jsem si to po večeři hasil po pátý Avenui a potom dvaačtyřicátou na Brodway, ať na to koukám jak koukám, je mi něco mezi deseti a patnácti a flákám se co venkovan a nepražák po Národní­ tří­dě, po Pří­kopech a Brodway to je bejvalej Václavák jako vyšitej. A je to osvětlený přesně a na fous jen o tolik ví­c o kolik já jsem starší­ a ať dělám co dělám, nemůžu a ani nechci se ví­c divit než tenkrát. Už proto, že ví­c divit se není­ možný. Jenže já jsem se už dávno takhle nedivil. Protože uprostřed téhle Brodwaye, někde tam, co o kousek dál podkuřuje ten pán z dvoumetrový kamelky velblouda, čumí­m zrovna jako tenkrát, když se mnou pajtloval Václavák od muzea.
A pere se to ve mně. Krucinál, ří­kám si, dyť je to šplně, ale šplně něco jinýho. Ale co je to platný, je to to samý.
To byl začátek. Šmrncnul jsem se o slušnej kousek zeměkoule doleva podle mapy, protože mi bylo souzeno abych déle než týden proflákal v tomhle nejbláznivější­m a nejstří­zlivější­m městě na světě. Jak se vám lí­bí­, New York je cvokárna. Aneb cokoliv chcete. Nejrozumnější­ cvokárna. Neboť každý si počí­ná nejinak než kybernetická buňka. Ale kupodivu, ta buňka si dělá co jí­ napadne a vostatní­ buňky do toho nekecají­.